ROZHOVOR - V sobotu chodila po hale bílá jako stěna, nechtěla se s nikým bavit. Trénink nestál za nic.
Martina Sáblíková si před svým životním závodem prožila horké chvilky. Teď už na ně vzpomíná jako novopečená olympijská šampionka! V richmondské hale si pak naplno užívala nádherný triumf. A brzy mohou přijít další…
Máte splněno. Můžete jet domů…
(usmívá se) „Ještě ne! Ještě si to musím užít.“
Povídejte, jak vám je…
„Je to fakt neuvěřitelný. Vůbec nevím, co mám říct… Nejhorší bylo to čekání na konec. Já byla tak nervózní… Strašně moc. Když byla přede mnou poslední rozjížďka a já byla první, věděla jsem, že mám medaili, splnila jsem to, pro co jsem na olympiádu jela. A že to hned při trojce skončí zlatem, to jsem netušila. Jsem strašně moc ráda.“
Buřiči Záhrobský a Novák • Foto Koláž Z.P.
|
Záhrobský a Novák: Prý jsme debilové a exoti » |
Radující se česká rychlobruslařka • Foto Barbora Reichová (Sport)
|
Cesta Sáblíkové za zlatem: Příběh vůle a odhodlání » |
Martina Sáblíková po svém životním triumfu • Foto Barbora Reichová (Sport)
|
Sáblíková je olympijskou vítězkou » |
Hala vám hodně fandila, vnímala jste to?
„Musím poděkovat všem v hale, moc mi pomohli. Už před závodem jsem cítila obrovskou podporu. Děkuju rodičům, všem a Petrovi (trenéru Novákovi), který mě skvěle naváděl a dokázal mě vyhecovat. Tři kola před koncem už jsem byla docela hotová, ale snažila se s tím bojovat. Hodně mi pomohli i Slováci. Řekli mi, ať si jdu závod užít a uvidím, jak to dopadne. Tak jsem se snažila. A vyšlo to.“
Od trenéra jste chtěla, aby vám před posledním kolem nahlásil, že jedete pro placku. Stalo se?
„Říkal mi, že jedu dobře, těsně nad čtyři minuty. Nemohl mluvit o placce, když po mně jelo ještě šest lidí. Jak říkám, to čekání na to, než dojedou, bylo strašný…“
Kdy vám bylo jasné, že zlato je vaše? Až když obě poslední závodnice projely cílem?
„Ano, radši jsem čekala až do konce. Známe, co se může stát při závodě.¬ Už jednou mi to takhle uteklo o tři setiny. Musela jsem čekat až do konce, ten mě pak uklidnil.“
Nedával vám vnitřní jistotu medaile ani váš skvělý čas bezprostředně po jízdě?
„Když jsem viděla, že je to rekord dráhy, napadlo mě, že to bude dobrý. Ale zároveň jsem byla na pozoru, protože tohle je olympiáda a všem šla forma víc nahoru než minulý rok. Navíc Ireen (Wüstová) to dobře rozjela, ale bohužel to nevydržela.“
Rozhodl o všem úsek tři kola před koncem? Tak jak jste s trenérem předpovídali?
„Asi ano. Tam cítíte největší bolest, tam se člověk musí šprajcnout. A mně se to povedlo.“
A bolelo to moc? Nejvíc v životě?
„To nemůžu říct. Ten adrenalin z lidí v hale mi strašně moc pomohl.“
V sobotu jste po hale chodila bílá jako stěna, nechtěla jste s nikým mluvit. Co se změnilo do závodního dne?
„Já spala na sobotu jen dvě hodiny, na tréninku jsem byla úplně mrtvá. Říkala jsem si, že když znovu nebudu dobře spát, do haly vůbec nemusím chodit… Po prášku jsem usnula docela dobře. Sice až ve dvanáct, ale spala jsem do osmi. Takže dobrý.“
Co vám běželo hlavou před startem? Připomněla jste si slova Věry Čáslavské, hlavně, ať máte kuráž?
„Na ni jsem si také vzpomněla. Ale hlavně na film, který jsem si chtěla pustit, ale nakonec jsem si ho nepustila. V hlavě jsem však měla ta poslední slova.“
Jak zněla?
„Kde seš tady, kdy je to teď. A kdo jsi, tahle chvíle. To jsou poslední slova filmu Pokojný bojovník.“
