Miroslav Varga

Svět zbraní nikdy neopustil, jen prožil proměnu z profesionálního sportovce v obchodníka.
Střílel ale dál a nakonec se rozhodl, že se vrátí k závodům. V Pekingu k údivu bývalých soupeřů znovu potáhne svou tašku ke střeleckému stavu. V sedmačtyřiceti se utká například s manželem Kateřiny Emmons.

Jak vás napadlo pokusit se o comeback?
„Nikdy jsem se střílením neskončil. Před třemi, čtyřmi lety jsem vycítil určitou příležitost. Viděl jsem výkonnostní situaci v Česku. Porovnal jsem možnosti a řekl jsem si, že by stálo za to to zkusit. Mé výkony byly na hranici slušných výkonů. Ale rozhodl jsem se, že do toho půjdu pořádně.“

Dostal jste nějaký impuls, který vás přesvědčil?
„Přihlásil jsem se do Českého poháru, kde jsem byl v roce 2006 druhý za Václavem Bečvářem, tehdejší špičkou. V roce 2007 jsem ho porazil. Bečvář ten rok v disciplíně, ve které střílím, odešel do ústraní. Ale já jsem se vyhoupl nahoru svými výkony, nikoliv tím, že někdo odešel. Vloni jsem se při Velké ceně Osvobození v Plzni dostal jako jediný z reprezentantů do finále. Viděl jsem i šanci, že bych se mohl zúčastnit vyšších soutěží. Věděl jsem, že na to mám.“

Co vám bránilo?
„Byl na mě furt náhled, že jsem člověk z ulice... Panoval názor, že člověk bez příslušenství k resortu v reprezentaci nemá co dělat. Koukali na to skrz prsty. Přijde si jen tak z ulice a střílí dobře. Ale i člověk z ulice může uspět.“

Cítil jste nelibost?
„Nějakou dobu byly mé výsledky přehlížené. V Českém poháru je registrovali, ale nic se nedělo. Trochu jsem se ozval. Na základě toho jsem byl nominovaný na Světový pohár v Mnichově. Tam jsem střílel dobře. Po šestnácti letech přestávky jsem se dostal na třinácté místo. Poté jsem byl trenérem Petrem Kůrkou nominován na mistrovství Evropy do Grenady. Ale ještě jsem potřeboval čas, abych se mezi těmi dravci otrkal.“

Teď už se znovu cítíte jako top závodník?
„Nikdy se nepovažuju za top závodníka. Snažím se o nejlepší práci, soustředím se na výkon. Jistotu jsem získával postupně, trochu víc jsem začal trénovat. Věnuju se výzkumu. Dával jsem do toho víc peněz, všechno si platím ze své obchodní činnosti. Peníze, které si vydělám, cpu do toho. Postupně jsem se snažil zvednout výkonnost po technické stránce. Mám starou fl intu. Pažbu mám stejnou jako před dvaceti lety. Ale musel jsem si pořídit novou hlaveň, systém za čtyřicet, padesát tisíc. Byl jsem na zahraničních testech vybírat střelivo. Platil jsem si startovné a cesty na zahraniční závody, kde jsem nebyl nominován. Takže jsem se nominoval sám, i díky dobrým přátelům ze střeleckého světa. Ti mi pomohli a zařídili start na zahraničních soutěžích loni a letos.“

Proč sháníte střelivo v zahraničí?
„Kvalita materiálu je důležitá. Mám vynikající střelivo, ale myslím, že jsou tam malinké rezervy. Jde o tisíciny milimetru. Kdo chce být dobrej, musí do toho dát mnohem víc než si koupit jenom pušku a náboje v obchodě. Musí mít absolutní kvalitu. I pro mě je těžké to shánět. Musím pátrat, pídit se, vyslechnout světové střelce, čím střílejí oni. Skládám si mozaiku, abych věděl kam jít. Jedu se ujistit k výrobci, jestli neexistuje něco lepšího.“

Ale pažbu máte dvacet let starou...
„Jsem na ni zvyklej. Pohyblivé části mám nastavené dvacet let stejně. Stačí, aby byl hák o milimetr vystrčený stranou, a hned to poznám. Není to ono. Zásadně s tím nehýbám. Jak jsem si na tu pažbu zvykl v Soulu, tak ji od té doby mám. Akorát tu hlaveň jsem vyměnil. Stará měla dvě stě padesát tisíc ran, možná i víc. Musel jsem si pořídit novou. Vybíral jsem ji u výrobce v testovacím tunelu.“

Nevypadá vaše zbraň ve srovnání s konkurenty zvláštně?
„Vypadá to, jako bych mezi střelce přišel s vykopávkou. Všude vedle mě mají supermoderní, futuristické zbraně. Já mám tu svoji klasiku v červené barvě. Oni mě tak znají. Ale barva nestřílí.“

Vy jste si ale před lety právě tu červenou barvu prosadil proti všem, že?
„V té době byly jen hnědé, ořechové pažby. Řekl jsem si, že tu svoji přestříkám jinou barvou, abych se odlišil. Stereotyp mě nebaví. Chtěl jsem možná i psychicky zapůsobit na ostatní závodníky. Na některé to funguje. Když o něco jde a někdo se objeví s něčím novým, někomu to utkví v paměti a myslí na to. V závodě jde o koncentraci a oni pak nejsou tak soustředění. Teď možná se svojí puškou vypadám na střelnici méněcenný. Ale já z toho mindráky nemám, když má hezkou pušku někdo jiný.“

Jaké to je po letech zase závodit?
„Střelce znám z obchodní činnosti. Stýkám se s nimi jako podnikatel. Chtěl jsem se s nimi poměřit na slušné soutěži. Letos na jaře jsem vyhrál v mezinárodním závodě v Berlíně. Ráno jsem odjel, v půl třetí jsem střílel a jel zpátky. To byl impuls pro svaz. V tu chvíli mě podrželi manažer Šaňák a státní trenér Kůrka. Dopsali mě na seznam kvůli akreditaci na olympijský výbor. V neděli jsem vyhrál a hned jsem musel dodat pasy a fotky, abych byl ještě ve hře. Byl to poslední možný den, jinak bych na olympiádu nemohl.“

Olympijské místo v libovolné malorážce ale pro Česko vystřílel Petr Šmol...
„Rozstřelovali jsme se na Velké ceně Osvobození v Plzni a na Světových pohárech v Mnichově a Miláně. Jeho forma bohužel letos nezastihla, já jsem střílel slušně. Někteří to berou jako křivdu. Sport je ale takový. Já taky kolikrát neodjel na světovou soutěž jenom proto, že se něco zvrtlo. Jindy se štěstí obrátí.“

Jak zvýšenou zátěž snáší vaše tělo?
„Dobře. Trénoval jsem velice intenzivně. Nedávno mě během čtrnácti dní čekalo pět závodů. Bolí mě rameno. Cítím, že si potřebuju odpočinout. Budu chodit na rehabilitaci. Ale vydržím to. Jsem připravený. Trénuju dvojnásobné dávky, abych vydržel ne šedesát, ale sto dvacet ran v kuse. Na tréninku střílím i sto šedesát ran. Zatím to jde. Nic mě nebolí, krční páteř drží.“

Jak váš návrat přijal střelecký svět?
„Můžu říct, že spousta amatérských střelců mi hodně fandí. Přejí mi i profesionálové. Ale když jsem přijel na Světový pohár do Mnichova ne jako zvědavý obchodníček, ale s kufrem a v teplákách, docela se divili. Když mě viděli, jak táhnu tu tašku, ptali se, komu to nesu. Když jsem řekl, že sobě, ptali se: Ty jdeš střílet? Jo, jsem zpátky. Ti, co se mě ptali, byli bývalí soupeři, co jsou dneska trenéři. Ale pořád je i spousta stejně starých střelců, kteří jsou velmi zkušení a stále střílejí velmi dobře.“

Například?
„Nedávno jsem byl třeba střílet v Polsku, kde jsem vyhrál mezinárodní mistrovství a porazil jsem světovou jedničku Potenta (46letý Australan vyhrál od začátku loňského roku dva závody Světového poháru a je ve Vargově disciplíně považován za jednoho z favoritů na zlato - pozn. red.). On se do toho zakousl takovým způsobem jako já. Pořídil si tři pušky, má to nejlepší vybavení. Já jsem byl trochu skromnější. Střelci, co mě znali, mi fandí, abych ještě někde něco trefi l. Částečně se to daří. Ale mám nějaký věk a mám i nějakou hranici možností.“

Kde je ta hranice?
„Sám koukám, že bych mohl chtít víc. Minulý týden jsem se vrátil z Francie, kde jsem byl druhý a čtvrtý. Byla tam světová špička, Francouzi, Němci, Švýcaři, Indové. Pořád tam cítím rezervy, které už do olympiády nestihnu dohnat.“

O co jde?
„Jsou to technické věci. Chybí mi jeden, dva bodíky, abych mohl konkurovat americkým střelcům, kteří vyhráli mistrovství Spojených států v maximálních číslech. Jsou víc vpředu. Jim konkurovat bude velice těžký.“

POKRAČOVAT NA II. ČÁST ROZHOVORU >>>