Úvodní seriál deníku Sport k LOH v Pekingu s názvem Zlaté vzpomínky pokračuje čtvrtým rozhovorem, tentokrát se střelcem Miroslavem Vargou.
Americký šampionát vyhrál v maximálním nástřelu Matthew Emmons, manžel české olympijské medailistky Kateřiny Emmons. Znáte se s ním?
„Osobně vůbec ne. Vstoupil jsem do toho před rokem. On je olympijský vítěz z Atén. Porovnávat ho se mnou je velice těžké. Je výjimečný talent. Vždyť vyhrál mistrovství USA na maximální výkon. Budu se snažit co nejvíc. Ale on je světová hvězda.“
Hecujete se s Kateřinou?
„Já se s ní téměř nestýkám. Jezdila jinam a já pracuju. Samozřejmě ji znám odmalička přes Petra Kůrku, který se mnou střílel. Ale jenom se pozdravíme.“
Myslíte v Pekingu i na medaili?
„V první řadě jsem vyhrál malou olympiádu tím, že jsem se tam dostal. To je naplnění sportovního cíle. Tam to bude samostatný závod. Jdu po postupných krocích. Nejdřív byl Český pohár, pak Světový pohár, mistrovství Evropy. Teď přijde olympiáda. Tam budu mít cíl odstřílet výkon, na který jsem momentálně zvyklej. Na ambice si netroufám myslet. Budu se soustředit na práci, abych to zvládl technicky i takticky. Když se to sečte, může to do výsledků prohovořit. Jenže takhle přemýšlí šedesát střelců. Je těžký se dostat mezi ně. To je pro mě velké vítězství.“
Před dvaceti lety jste ale vyhrál opravdu. Výkonem 703,9 bodu jste vytvořil poslední olympijský rekord před změnou terčů. A šokoval jste především čistým a extrémně rychlým nástřelem v základní části soutěže. Měl jste k dobru hodinu a tři čtvrtě, ale byl jste hotový za necelou půlhodinu...
„Bylo to asi sedmadvacet minut. I když někdo říká třiadvacet. Já jsem to nepočítal. Bylo to tak, odstřílel jsem ve velice krátkém čase. Je to můj styl střelby, který se tehdy považoval za fl ákání. Ale dnes je to moderní způsob. V té době to bylo novum, dnes je to běžná věc.“
Takže jste předběhl dobu?
„Možná to tak je. Tehdy takhle nikdo nestřílel. Na základní část závodu byla hodina a tři čtvrtě, dnes už je jen hodina patnáct. Pro mě je to pořád dlouhé. Já teď střílím kolem čtyřiceti minut. Když fouká vítr, musí se střílet pomaleji. Člověk se musí hlídat.“
Jaké výhody má takhle rychlý nástřel?
„Pokud všechno klape, přijde méně krizí. Může přijít třeba jen jedna. Když střílíte hodinu, můžete prodělat dvě, tři krize a udělat dvě, tři chyby. Proto se snažím střílet v tempu, zvlášť pokud není vítr, abych se neunavil. A aby mě nezaskočila krize, hlavně myšlenková. Můžete se cítit dobře, ale v hlavě vám běží myšlenky, kdy dáte devítku.“
Co s tím?
„Proti tomu se člověk musí postavit. Mnoho střelců odpočívá během poloviny závodu. Pokud mám dobré tempo, vydržím na jeden zátah. Je to výhoda, ale je to i dvousečné. Kdo se snaží tenhle styl napodobit, často vyhoří. Záleží na mentalitě střelce. Pomalej člověk, byť je dobrej střelec, tohle neumí.“
V Soulu vás ale čekalo ještě finále, kde se na vás v bouřlivé atmosféře dotahoval domácí závodník Cha Young-Chul...
„Korejec měl na mě dvoubodovou ztrátu, ale ve finále mě doháněl. Zdálo se mi, že mu rozhodčí přidávají v setinkách a mně ubírají. Dnes je elektronické terčové zařízení, ale tehdy se měřilo šuplerou. Ty hodnoty neodpovídaly. Ale přišel anglický protest a všechno se uklidnilo.“
Jak jste takovou situaci zvládal?
„Nenechal jsem se vyviklat. Snažil jsem se v každé sérii střílet první a psychicky působit na ostatní. Nečekal jsem, co trefí oni. Vyvíjel jsem na ně tlak. Občas to zkouším i dnes.“
Když jste se z Koreje vrátil se zlatou medailí, blahopřejné telegramy vám poslali Husák i Jakeš, v Hrzánském paláci vás přijal tehdejší premiér Adamec. Jak se tito komunističtí mocipáni chovali v přímém kontaktu?
„Byli takoví žoviální. Pro ně se tyhle akce střídaly jako na drátkách. My jako sportovci jsme tam museli chodit. Kdo by odmítl, toho by zašlápli. Sport byl jediný způsob, jak vycestovat do zahraničí. Museli jsme se prosadit výkony. Když jsem někam musel jít, aby mi tam potřásli rukou, tak jsem šel. Dnes jsou sportovci jinde, do politiky se nemíchají. I když já se o jiné věci než sport dost zajímám. Ale když se člověk na stadionu připravuje na vrcholný výkon, těžko bude číst politické komentáře.“
Jak vám olympijský titul zahýbal se životem?
„Získal jsem respekt ve sportovním a střeleckém světě. Ale vítězství mi nepomohlo k ničemu. Snad jen že se medailí můžu ohánět v zaměstnání. Zůstal jsem u sportovní střelby a rozumím jí. Zákazníci mi věří. Když něco řeknu mladým střelcům, vědí, že to má hlavu a patu.“
Pamatujete si, že jste si olympijské vítězství vlastně dal k osmadvacátým narozeninám?
„Narodil jsem se jedenadvacátého září a závodilo se snad sedmnáctého. Už je to dávno. Já se nekoukám moc dozadu. Byla to jedna etapa života. Závod na olympiádě v Soulu mi teď nepomůže. Jsem rád, že jedu do Pekingu. Nechám tam ruce, tělo, všechno. Budu se bít. Zakousnu se. Uvidíme, co to udělá.“
