Legenda československého sportu, držitelka sedmi zlatých a čtyř stříbrných olympijských medailí Věra Čáslavská, se dlouhou dobu držela v ústraní. Žila v dobrovolné izolaci a lidí se vytrvale stranila. Všem našim borcům, kteří ve Vancouveru bojovali, ale palce držela. Nejvíc nové nastupující legendě, rychlobruslařce Martině Sáblíkové. Věra Čáslavská totiž ví, co účast a vítězství na olympiádě stojí. S Nedělním Bleskem se o své pocity exkluzivně podělila.
Jak jste sledovala zimní olympiádu?
„Moc jsem si ji užívala. Bylo příjemné být doslova v ohnisku dění a pak si v klidu a pohodě sedět v křesle, pít kafíčko a sledovat na obrazovce, jak se soutěžící ke svému startu staví, jak jej prožívají. Nad neúspěšnými sportovci nikdy nelámu hůl. Vím totiž, kolik dřiny, úsilí a odříkání musí vynaložit jen na to, aby se na tak prestižní světovou soutěž nominovali, natož aby tam zvítězili. Aby zvítězili sami nad sebou a dokázali porazit svoji trému, nejistotu, nerozhodnost, nepřízeň osudu…“
Vyčerpaná, ale šťastná. Martina Sáblíková, v pozadí kouč Petr Novák • Foto Barbora Reichová (Sport)
|
Čáslavská: Martina je zázrak. Získá víc medailí než já » |
U kterého přenosu jste vydržela nejdéle?
„U patnáctky Martiny Sáblíkové. Nejenže jsem si s ní prožila celý průběh závodu i její neskrývanou radost z neplánovaného bronzu, ale pro mne ten den zvítězila snad dvacetkrát. Po nervovém vypětí zpravidla přichází útlum, a tak vždycky, když jsem pak začala usínat, mě v krátkých intervalech za sebou vždy probral jásot televizního komentátora s tím, že Martina má zase další nebetyčný úspěch. Vždycky když jsem se na okamžik probrala z bezvědomí, jsem si řekla: Sakra, ta Martina je tak dobrá! Ta mě v počtu získaných medailí už dávno trumfla, a pokračovala ve spánku. Byla to báječná a nezapomenutelná noc.“
Věra Čáslavská (vlevo) s Danou Zátopkovou • Foto Jaroslav Legner (Sport)
Co vás na Martině Sáblíkové upoutalo nejvíc?
„Především její jasná hlava – ví, co chce, a tomu podřídila a podřizuje vše, co je k vítězství zapotřebí. Svůj životní cíl má absolutně pod kontrolou, o ni strach mít nemusíme – je velice silnou osobností.“
Myslíte, že s Martinou máte podobný sportovní osud?
„Do jisté míry ano. Martina se na Olymp dostala přímo z rybníka, a já zase z mechu jesenického kapradí. V šedesátém osmém roce, kdy nás okupovali naši »spojenci a bratři«, jsem se musela jako signatářka manifestu pražského jara Dva tisíce slov uchýlit do bezpečí – do lesů na chalupu Vřesová studánka, kde jsem musela nedobrovolně strávit cenné tři neděle svého drahocenného času soustředění, koncentrace a vylaďování formy před nastávajícím startem na olympijských hrách v Mexiku. Bylo to pro mne, lapidárně řečeno, hodně těžké. Nicméně to znamenalo, že téměř celý národ mě tehdy povzbuzoval, abych se na olympiádě těm okupantům nevzdala a pěkně jim zavařila. Byla to pro mě nesmírně silná motivace.“
Pěstujete nějaký zimní sport?
„Musím upřímně říct, že zimním sportům, když jsem byla v reprezentaci, jsem se širokým obloukem vyhýbala. Jednou totiž, při zdolávání naprosto školácké, byť i zledovatělé stezky, jsem si při pádu vykloubila palec pravé bez palce pořádně nezatlučete… Dnes už jsem na nějaké radovánky ve sněhu až příliš muzeálním typem, ale díky dceři Radce a synovi Martinovi, kteří zimní sporty milují, nevím, k čemu mne ještě na stará kolena dotlačí. Ale jsem pro každou špatnost, takže uvidíme…“
Prý pracujete na životopisné knize.
„Když už se mi konečně podařilo odstěhovat se z Prahy na venkov k Berounce, navíc do míst mého milovaného a vzácného přítele Oty Pavla, snažím se kromě pečování o zahrádku psát i jakési své memoáry. Moji přátelé i olympijští kamarádi včetně mého nesportovního bratříčka Václava Havla se mi snaží vsugerovat, že bych měla své životní peripetie a příběhy, které mají blíž k dramatické horské dráze než k normálnímu životu, sepsat třeba jen i do šuplíku, ale proč ne?“
Člověk, který píše, musí se svým časem pečlivě hospodařit. Jak máte svůj čas rozvržený vy?
„Dnes svému času už dávno nedělám potíže, když je třeba prosedět hodiny a hodiny u počítače a internetu, neprotestuji. Počítač se mi stal drogou, až se za to stydím. Nicméně právě včera jsem si v naší černošické knihovně zapůjčila pár autorů, kteří mě už léta zajímají, tak se možná zase trochu zkultivuji. Aleod nastávajícího jara začnu se vší odpovědností a láskou už konečně »balzakovat«. Tak mé spisovatelské činnosti říká moje sousedka.“
„Ano, dala jsem si na čas a cítím se výborně. Problém je v tom, že jsem už nikdy nechtěla vstoupit do stejných řek, natož do řek kalných. Neměla jsem už tolik sil, abych mohla vzdorovat zlobě, lžím a nenávisti. Ale jaksi mě něco loni o listopadovém výročí sametové revoluce oslovilo a já jsem zase tady a k radosti mnoha mých příznivců se cítím skvěle.“
Dnes se ve sportu hraje o miliony. O co se hrálo ve vaší době – o vyznamenání, auto, dekret na byt?
„Ale kdepak, my jsme dostávali většinou jenom věcné dary. Ještě mám někde schovaný dřevěný čakan – ten jsem dostala na nějaké akci společně s Emilem Zátopkem. Peníze, které jsme dostávali, byly jakési kalorné, abychom si mohli čas od času přilepšit ke stravě a koupit si třeba i jižní ovoce.“
Budete u přivítání naší olympijské výpravy, až se vrátí do Prahy?
„Nebudu, z tlačenice mám panickou hrůzu. I silvestrovský ohňostroj navzdory tomu, že se mi moc líbí, raději oželím, než abych se tlačila v davu. Asi se hlásí stáří… Ba ne, stáří to není. Od doby, kdy jsem se v Japonsku, ale i v Mexiku musela pohybovat s osobní stráží, aby mne moji příznivci ze samé lásky neumačkali, trpím syndromem strachu z ušlapání.“
| Získala ve sportovní gymnastice sedm zlatých a čtyři stříbrné olympijské medaile, čtyřikrát byla mistryní světa a jedenáctkrát Evropy. Zazářila zejména na OH v Tokiu (1964) a Mexiku (1968). Podepsala petici Dva tisíce slov, v roce 1971 ji vyloučili z Československého svazu tělesné výchovy. Až o osm let později mohla odjet trénovat do Mexika (1979-1981). V letech 1990-1992 byla předsedkyní Československého olympijského výboru a poté, až do roku 1996, předsedkyní Českého olympijského výboru. |
