VIDEO, FOTOGALERIE - Pokud jednou najdete své jméno na první příčce světového žebříčku, znamená to, že jste se navždy zapsali do dějin bílého sportu. Ne vždy si však tenisový vládce skutečné uznání pro nejlepšího hráče opravdu získá.
Mohou být na vrcholu a mít před svým jménem číslovku jedna, a přesto je většina fanoušků nikdy jako nejlepší hráče světa nepřijme. Podívejte se na přehled těch, kteří se snažili tenisovou veřejnost povětšinou marně přesvědčit, že si své výsostné postavení opravdu zaslouží.
Jevgenij Kafelnikov (Rusko)
Ruský tenisový bohém je odborníky často označován za tenistu, který mohl během své kariéry dosáhnout na mnohem více úspěchů, než se mu to ve skutečnosti podařilo. Kafelnikov má ve své sbírce zlatou olympijskou medaili, dvakrát se radoval z vítězství na grandslamových turnajích, u diváků však sympatie rozhodně nevzbuzoval.
Stejně tak, jako dokázal vyhrávat velké zápasy, další oproti tomu "odchodil" a značně tak naštval nejen pořadatele, kteří za jeho účast vyložili nemalé finanční prostředky, ale především fanoušky. Kafelnikov se na trůnu pro nejlepšího hráče planety objevil v období, kdy se s kariérou pomalu loučili Sampras s Agassim a předtím, než přišli dosavadní vládci Federer s Nadalem.
Juan Carlos Ferrero (Španělsko)
Dle hesla "každý kvalitní španělský tenista musí aspoň jednou vyhrát French Open", se řídil Juan Carlos Ferrero, který v Paříži vládl v roce 2003. Ve stejném roce se i přes nálepku striktního antukáře dostal do finále US Open a krátce se usadil na prvním místě žebříčku. Trvale se mu však mezi tenisovou elitu prorazit nepodařilo a nyní se potácí okolo stého místa na světě.
Thomas Muster (Rakousko)
Hrdina rakouského tenisu také poznal, jaké je to usednout na trůn pro nejlepšího hráče světa. Neutavitelný dříč vyhrál jedenáct turnajů na antuce včetně French Open v roce 1995, na jiných površích se mu však již zdaleka tak nedařilo. Přesto to na pozici světové jedničky stačilo.
"Thomas (Muster) si podle mě první místo na světě zaslouží jen tehdy, když se mu podaří vyhrát grandslamový turnaj jinde než na antuce," prohlásil na adresu Rakušana slavný André Agassi. Rakušan tedy nikdy fenoménálního Američana nepřesvědčil, grandslam mimo French Open vyhrát nedokázal.
Carlos Moya (Španělsko)
Španěl, tedy antukář. Toto přirovnání platilo na Moyu více než přesně. V roce 1998 nenašel přemožitele na slavném Roland Garros, kde si také zároveň připsal svůj jediný grandslamový titul. Velmi krátce se "ohřál" i na světovém trůnu, dlouho si však záři reflektorů neužil.
Marcelo Rios (Chile)
"Byl to jeden z nejtalentovanějších hráčů, kteří kdy pod mým vedením hráli," takovou poklonu vysekl na adresu horkokrevného Chilana zakladatel nejslavnější tenisové akademie Nick Bollettieri. Talent je však jedna věc a chuť tvrdě dřít druhá. Právě té druhé vlastnosti se bohémskému Riosovi příliš nedostávalo. A "pouhé" vlohy vše nespasí.
Marcelo Rios marně během své kariéry usiloval o zisk aspoň jednoho grandslamového titulu. Do finále se dostal na Australian Open v roce 1998, kde ho však z kurtu "sestřelil" Petr Korda v poměru třikrát 6:2. Český tenista si tak na rozdíl od svého soupeře připsal svůj první a jediný titul z turnajů "velké čtyřky".
"Rios? Promrhaný talent," tak ohodnotil svého kolegu bratr současné světové jedničky Dinary Safinové Marat. Mimochodem, rodák z Moskvy také poznal, jaké je to dívat se na všechny tenisty z první pozice. Spolu se svou sestrou se staly jediným sourozeneckým párem v historii tenisu, kterému se něco takového podařilo.
Současný tenisový cirkus má o své jedničce jasno. Po více jak čtyřleté dominanci Rogera Federera se důstojným nástupcem Švýcara stal dvaadvacetiletý rodák z Malorky Rafael Nadal. Pokud Španělovi vydrží zdraví a forma, těžko ho někdo z jeho výsostné pozice v nejbližší době sesadí. Přesto se nabízí otázka: Kdo bude další světovou jedničkou v pořadí? Kandidátů je celá řada. Tipnete si?
