Jako rozbitá deska se Nicole Vaidišová opakovala na tiskové konferenci. „Nevím, proč mi to nejde, nejsem filozof. Já jen pinkám tenis,“ opáčila při čtvrthodinovém grilování po prohře v 1. kole Wimbledonu.
Ta ji srazí do podpalubí až ke 130. místu žebříčku, kde byla naposledy jako patnáctiletá.
Děsíte se té chvíle, až uvidíte za čtrnáct dní žebříček?
„Neděsím. Byla jsem na to připravená, jsem realista.“
To už jste letěla do Londýna s tím, že neobhájíte čtvrtfinále?
„Opakuji, že jsem realista. Samozřejmě jsem doufala, že tady něco uhraju, ale věděla jsem o téhle možnosti. Zase mám velkou výhodu v tom, že do konce roku neobhajuji žádné body a vždycky se dají nějaké nahrát.“
Jenže ze 130. místa se budou body přes kvalifikace sbírat složitě.
„To určitě.“
Takže jste připravená, že vás tenisově čeká těžký život?
„Ano. Ale nebudu sedět doma a brečet nad tím. Jsou horší věci.“
Zápas s De los Riosovou ale k pláči byl. Vždyť jste ve druhém setu zvrátila stav 3:5 a 0:30 a nakonec po takovém obratu stejně prohrajte.
„Myslela jsem si, že se to po něm otočí. Měla jsem i brejk ve třetím setu. Bohužel to nedopadlo. Mohla jsem vyhrát. Myslím, že jsem byla ke konci lepší.“
Čím to, že vám tenis tak nejde?
„Nevím, to bych taky ráda věděla. Jak říkám, byla jsem dneska lepší, mohla jsem vyhrát. Nestalo se.“
A proč se tak nestalo? Nechybí vám na kurtu sebevědomí?
„Nevím. Nepřemýšlím nad tím, nebádám. Tohle nejsou chemický rovnice, ale tenis.“
Takovou tenistku byste před dvěma lety vyprovodila 6:0, 6:1.
„To je možný.“
Tak co vám nyní chybí?
„Já nevím. Nejsem filozof, já pinkám tenis.“
Vy vážně nepřemýšlíte o tom, proč nehrajete jako dřív?
„Ne, tohle prostě bylo a je to za mnou. S Alešem (Kodatem) začínáme znova a nikdy jsme si neřekli, chceme se dostat tam, kde jsme byli. Tohle nebyl nikdy bod, za kterým se jde, a když se to nepovede, tak se postřílíme. Prostě uvidíme, kam až to půjde.“
Neříkáte si někdy: vždyť já ten tenis přeci nemohla zapomenout?
„Jasně že jo.“
Je teď něco, na co se v tenisovém kalendáři těšíte?
„Teď zrovna se těším, až budu mít volno. Ale vždycky se těším na americké turnaje, obzvlášť na US Open v New Yorku.“
Jaký máte nyní turnajový program?
„Budu hrát asi Prahu, pak Stanford, Los Angeles, Toronto.“
Prosím? Tam se dostanete přímo do hlavní soutěže?
„Přihlášky se posílají šest týdnů dopředu. A když to nepůjde, tak budu hrát kvaldu. Jsou to betony, na těch hraju nejradši. Doufám, že na nich budu hrát líp.“
Může vám agentura IMG pomoci divokou kartou?
„Může, ale tohle já nikdy nevyžadovala. V životě jsem dostala snad jednu nebo dvě volné karty.“
Jak se změní vaše postavení u IMG a jiných sponzorů?
„Nijak, se všema mám smlouvy. To se nemění.“
Nebaví vás teď některé věci víc než tenis, který byl dřív velkou prioritou?
„Pořád ho dělám stejně. Pořád strávím stejně času na kurtech a v posilovně. To je pořád stejný.“
A děláte to stále se stejným nadšením jako v minulosti?
„Jasně že se to postupně mění. Je to přeci jenom moje práce, ne koníček. Ale jinak k tenisu přistupuji stejně. Vždycky jsem ho dělala zodpovědně a dělám ho dál.“
Daniela Bedáňová, jež prožila podobný příběh jako vy a nikdy už se zpátky nahoru nedokázala dostat, vyprávěla, že nejtěžší na takovém pádu je najít v sobě vůli jít zase nahoru, kde už člověk jednou byl. Máte ji?
„Myslím, že to v sobě mám srovnaný.“
