Daviscupový hrdina Šmíd: Jak vyhrát s průjmem?

Přiotrávený z večeře přesto otočil zápas s Italem Panattou a pořídil klíčový první bod vítězů. „Jdu domů spát," konstatoval Šmíd po výhře 3:6, 3:6, 6:3, 6:4, 6:4.

Skutečně jste odjel z haly a hned ulehl do peřin?
„Takhle konkrétně už si to nepamatuju. Ale fakt mi bylo špatně. Tenkrát jsme neměli srazy v dnešním smyslu. Bydleli jsme doma a scházeli se v hale. Tehdy byla pravidla Davis Cupu jiná. Nemohli mě v týmu vyměnit, následovala by nejspíš skreč. Ani se nesmělo chodit na záchod. Dnes už je to součást taktiky, na grandslamu úplnej blázinec. Ale já jsem při zápase nechodil na záchod nikdy. Hrávali jsme nonstop."

Z finále vás málem vyřadilo zkažené filé, které jste si v předvečer zápasu nachystal k jídlu.
„To jsem si dělal sám. V osmém patře pražské garsonky na Jižním Městě. Vařím docela dobře, jsem si jistý, že ryba byla zkažená. Aby mi bylo tak blbě, to musela být opravdu otrava. Od té doby už si filé nedělám. Filé už ne! (smích)"

Jan Kodeš vzpomínal, že mu volala vaše manželka a řešila, co s vámi?
„Chtěli mě odvézt do vojenské nemocnice a vypumpovat žaludek. Ale pak to zavrhli, že bych byl úplně zničenej. Nakonec mi dali na průjem vařený brambor."

Tomáš Šmíd vzpomíná na daviscupový triumf • Foto Archiv Sport

Nadával jste cestou do nemocnice, nebo jen skučel?
„Všichni okolo mě hlavně řešili, jak by to udělali, kdybych při zápase opravdu na tu velkou potřeboval. Že tam dají prostěradlo za lavičku a takový kraviny, no nevím. (smích)"

A vy jste myslel na co?
„I na ta prostěradla... Nemůžete se soustředit na tenis, když jdete do zápasu zesláblej. Skoro jsem nespal, ani ranní trénink jsem neabsolvoval, byl jsem úplně hotovej."

Když má člověk průjem, je rád, že chvíli v klidu sedí. Jenže vy jste musel běhat jako o život.
„Panatta vedl 2:0 na sety. Nikdo mi nemohl nic vyčítat. Jen mi říkali: Zkus to, zkus to. Pak jsem začal trošku hrát a otočil to. Pomalinku jsem se z toho dostával. Nakonec jsem ho porazil 6:4 v pátém setu, kdy už jsem byl jako v tranzu. Podobně jako na grandslamu ve čtvrtfinále a semifinále, přes adrenalin už nevnímáte, bylo to jako zrychlenej film. Tam byl taky ten moment s údajným dvojskokem míče při kraťasu, který jsem dobíhal..."

Upřímně: byl?
„Normálně jsem to takhle vyškráb (ukazuje pohyb imaginární raketou). Možná i byl, ale to máte jak dneska ve fotbale, jestli byl ofsajd nebo ne. Těžko říct."

A tenkrát jste to věděl, nebo ne?
„Nevím. Byl jsem v zápalu boje, v pátým setu už jsem moc nevnímal. Lidi řvali. Italové odešli na protest do šatny, kde seděli půl hodiny. To byl cirkus Humberto velikej!"

Italy jste prý rozčiloval i přešlapy při servisu, které vám u rozhodčích procházely.
„Já jsem nikdy foot faulty na turnajích nedělal. Vždycky jsem si stoupal kousek za lajnu..."

Takže byli Italové přecitlivělí?
„Spíš to byla součást taktiky. Za nás bývali rozhodčí domácí, jen hlavní z ITF byl neutrální. Třeba za kapitána Kodeše nám v Rusku pískali foot faulty pořád. V Paraguayi taky, na parketách! Když vám to písknou na druhej servis v klíčovém okamžiku, není to žádnej šlágr."

Italové byli velcí favorité, ve finále hráli už o rok dřív. Bylo součástí plánu brnkat jim na nervy?
„Rok zpátky jsme u nich prohráli 1:4. První zápas jsem hrál s Barazzuttim a v pátém setu jsem prohrával 0:5. Začalo pršet, já přišel do šatny, kde už seděl Ivan Lendl a čekal na zápas s Panattou. Říká mi: Tak škoda, nedá se nic dělat, prohrál jsi v pěti setech. A já mu povídám: Počkej, neblbni, ještě jsem neprohrál! Namasírovali mě, za deset minut jsem byl zpátky z kurtu. A on zase: Škoda... To už jsem vykřikl: Jaká škoda? Vyhrál jsem 7:5! Ivan pak stihl odehrát do tmy jen set. Na druhý den jsem si trošku přispal, přišel na kurt pěkně nasnídanej a koukám, jak Ivan prohrál dvakrát 6:0! Panatta hrál tenkrát výborně."

Tomáš Šmíd (vlevo) a Ivan Lendl s legendární "salátovou mísou" • Foto Archiv Sport

S ním jste tehdy hladce prohrál i vy. Jak to, že jste jej přemohl v tak zbědovaném stavu o rok později, zvlášť, když nad vámi vedl 2:0?
„Panattu jsem znal, věděl jsem, co na něj hrát. Dobře mi sice nebylo, měl jsem nervy, aby nemuseli vytáhnout to prostěradlo. (úsměv) Ale pořád jsem věřil, že to můžu otočit. Jinak bych ovšem řekl, že v roce 1980 jsme Davis Cup vyhráli v Argentině. Tehdy jsem nemohl hrát, čtyři měsíce jsem měl natažené vazy, pravý kotník vypadal jako pomeranč. Při tréninku jsem ještě kulhal. Místo mě hrál Pavel Složil, výbornej zápas proti světové pětce Clerkovi, podlehl v pěti setech. Jenže pak Lendl poprvé v životě porazil Vilase, druhého hráče světa před 15 tisíci diváků. Kapitán Bolardt pak řekl, že by měl hrát debla se Složilem. Ivan se ale ozval, že bude hrát se mnou, že je porazíme i s jednou nohou. A dali jsme jim třikrát 6:4. On pak třetí den porazil Clerka, a to bylo v celém ročníku stěžejní."

Na finále s Itálii chtělo lístky 100 tisíc lidí. Ještě nebyl internet ani mobily, přesto, cítili jste velký tlak?
„Cítili. Ale měli jsme domácí zázemí. Spát ve své posteli je jiné, hrát venku je vždycky těžší. Taky jsme tenkrát sami jezdili auty, nikdo nás nevyzvedával. Před Sportovní halou jsme měli parking..."

Lendl po vás přidal druhý bod a společně jste vyhráli i čtyřhru. Bylo rozhodnuto. Jel jste zase domů, nebo už probíhala oslava?
„Žádná oslava nebyla. Já byl unavenej, vždyť jsem hrál pět setů v singlu i deblu, bolely mě nohy. Poslední den jsem prohrál s Barazzuttim. Musel jsem hrát, tenkrát to ještě nebylo tak vychytaný, nasadit náhradníka za rozhodnutého stavu jen tak nešlo."

To jste si v sobotu nedal ani frťana?
„To asi jo. Radost jsem samozřejmě měl."

Pro některé sportovce bývalo ponižující chodit si pro ocenění na Hrad. Co vy? Komunističtí papaláši tenisu docela fandili, že?
„Na oslavách byl předseda ČSTV Himl i předseda vlády Štrougal. Ten sportu fandil a na tenis chodil rád. Za Davis Cup nám poděkoval. Byli jsme ve všech novinách na prvních stránkách. Ale že bychom jezdili po Staromáku v autobuse, to né. (smích) Cestu tenisu ovšem otevřel Honza Kodeš, když vyhrál Wimbledon v roce 1973. Kdyby pak emigroval, ze mě ani Ivana Lendla by hráči nikdy nebyli. Zašpérovali by to tady třeba jako v NDR, kde nepouštěli ven Emmricha."

Za odměnu jste dostali 50 tisíc korun. To bylo tenkrát obrovské množství peněz i pro vás, kteří jste vydělávali na turnajích v cizině?
„To je hodně peněz i dneska. Tehdy nám dali spořitelní knížku, kde byl vklad 50 tisíc, to si pamatuju. Fungovali jsme jako polostatutární hráči, odváděli jsme z výdělků v zahraničí 20 procent Pragosportu. Zbytek jsme si mohli nechávat, to dojednal Honza Kodeš. Díky němu to takhle bylo."

Tenkrát jste na cestě do finále vyřadili Francii a Argentinu, stejně jako současný tým. Tíha ležela a leží na dvojici hráčů. Vidíte i jinou spojitost?
„Je to velikánský úspěch i reklama tenisu, zase se o něm začalo mluvit. Ve sportu vyklízíme pozice, ať ve fotbalu, hokeji nebo atletice, a je to škoda. Davis Cup má velkou historii, lidi ho sledují a prožívají, jako když hraje nároďák fotbal nebo hokej. Jen je škoda, že se finále nehraje doma."

Nepřekvapuje vás, že fenomén Davis Cupu přetrvává i po desetiletích, kdy se sport obecně zkomercializoval?
„Když tenista ukončí kariéru, každý se ho zeptá, kolik vyhrál grandslamů a jestli vyhrál Davis Cup. Furt to píše. Když Šmíd vyhrál turnaj ve Stuttgartu nebo Mexiku, tak to sice bylo výborný, ale Davis Cup má větší zvuk."

Ale nejen ve fotbale hráči často dávají přednost klubovým povinnostem před reprezentačními. V tenise se točí velké peníze, přesto Davis Cup přežívá...
„Drží to a myslím, že ještě dlouho bude. Je to kus historie. My se na Davis Cup vždycky těšili, hráli ho srdcem, odreagovali se na něm od turnajů. A myslím, že v tomhle dnešní kluci nejsou jiní. V Poreči jsem to sice neviděl, ale musela to být pěkná atmosféra."

Radost po vítězné čtyřhře s Tomášem Šmídem.

• 
• 
• 
• 
• 8 zobrazit galerii

Nevidíte v Radkovi Štěpánkovi trošku sebe? Srdcaře a bojovníka, který nechá na kurtu všechno?
„Líbí se mi Radkovo pojetí, hraje jinak než ostatní. V televizi se na tenis moc nedívám, ale jednou za rok v Key Biscayne chodím. A všichni to hrajou stejně, vytloukačku odzadu jako v pinčesu, než to jeden zkazí. Štěpánek je jiný."

A ta jeho zavilost?
„Myslím, že Davis Cup hraje rád. Byl to velkej tah České sportovní, že před časem dohodla jeho návrat do týmu. Teď by se bez Štěpánka nedalo hrát. Za nás jsme taky hráli ve dvou. Berdych se ale nedá srovnat s Lendlem a jeho osmi grandslamy. Já vyhrál devět turnajů ATP v singlu a 54 v deblu, to musí Štěpánek taky ještě přitlačit. (smích)"

Jak pozorně jste sledoval letošní tažení reprezentantů? Dá se euforie porovnat?
„Když přijdu domů, sleduju dění na teletextu. Zápasy jsem neviděl, klukům ale fandím. Se Štěpánkem jsem trochu v kontaktu, občas mu napíšu esemesku ve smyslu: Jen tak dál. Viděl jsem ho v Key Biscayne, kde v šíleným vedru porazil Gonzaleze a druhej den úplně vycuclej prohrál s Verdaskem, a Římě. Tomáše Berdycha jsem naživo neviděl."

Pokud Štěpánek s Berdychem v Barceloně vyhrají, bude odezva fanoušků velmi silná. Jakou popularitu jste získali v roce 1980 vy?
„Bylo to znát. Lidé chodili na Davis Cup i proto, že nás neměli možnost vidět v televizi. Dneska vám běží na obrazovce každý turnaj, tenkrát nás znali jen z fotek. Lidé byli nadržení vidět naše pojetí."

Také jste byli miláčky fanynek.
„Prodírat se davy žen, to nehrozilo. I když nedávno jsem v Miami potkal nějakou paní z Hodonína, která tam je vdaná, a prý měla plakát nad postelí. Někdy to potěší."

Nechtěla pusu?
„Ne! (smích)"