EXKLUZIVNĚ: Tehdy nám také nevěřili, říká Lendl

Ten památný rok 1980 neztratil jediný z devíti zápasů, ke kterým nastoupil. Hlavně díky němu je Československo respektive Česko zapsáno mezi dvanácti zeměmi, jež se kdy vyhřívaly ve stříbrném odlesku salátové mísy.

K Ivanu Lendlovi není vůbec lehké se dostat. Když už se vám to ale povede, je nesmírně milý a ochotný společník. „Velice rád,“ odpoví na žádost o rozhovor.

Čtěte dále:
Edberg: Lendl měl Wimbledon, já zase Paříž »
KAUZA: Kaderka rozlítil legendy. Je to urážka! »

Prostě profesionál každým coulem, stejně jako když brázdil tenisové kurty a soupeře ničil železnou kondicí, s jejíž pomocí ukázal cestu za úspěchem dalším generacím. I jeho čeština je změněná k nepoznání. Zase mluví výborně, nehledá slova a nepoužívá anglické výrazy.

A rodnou zemi sleduje víc, než byste si mohli myslet. „Dneska padlo v hokejové extralize za třetinu osm gólů, to je prý rekord,“ vyprávěl do telefonu jen pár desítek minut poté, co liberečtí hokejisté tento kousek dokázali proti Kladnu…

Ivane, jaká je pro vás nejsilnější vzpomínka na slavný daviscupový rok 1980?
„Okamžiky, na které já si vzpomínám rád, jsou semifinále a finále Davis Cupu. Vyhráli jsme nejdřív v Argentině, což se nečekalo, a pak jsme byli schopní to potvrdit s Itálií v Praze, kde už se to sice čekalo, ale zase byl na nás velký tlak. Tomáš (Šmíd) vyhrál první zápas s Panattou, i když byl nemocný. Pak jsem splnil povinnost a vyhráli jsme v sobotu i debla. Tomáš také v Argentině strašně pomohl v deblu, protože byl po operaci kotníku a ještě ani pořádně nehrál. Takže hlavně Tomáš byl fantastický, zvládl debl v Argentině a pak ještě Panattu.“

Tým jste ale téměř na zádech donesl k vítězství vy. V roce 1980 jste v Davis Cupu neprohrál ani zápas, zvítězil ve všech šesti singlech a ve třech deblech. Přitom vám bylo pouhých dvacet let a do té doby jste měl podprůměrnou daviscupovou bilanci 3:5. Co se přihodilo, že jste najednou tak vyrostl?
„Ani vlastně nevím a neuvědomuju si, že bych ten rok neprohrál zápas. Spíš si vzpomínám na to, že Tomáš nám to v Praze proti Itálii strašně ulehčil prvním vítězstvím nad Panattou a pak tím, že byl schopný nastoupit do deblu, kde jsme to už nějak dotáhli.“

Všeobecně se tvrdí, že největší krok k salátové míse byl udělaný už v semifinále v Argentině, kde vám prý Argentinci dělali problémy s vízy a se vstupem do země, čímž vás hodně naštvali a zároveň nabudili. Pamatujete si na to?
„Na tohle si vážně moc nevzpomínám. Respektive vzpomínám si na to, že jsme s Tomášem porazili v deblu Clerka s Vilasem, i když jsme s nimi ten rok dvakrát prohráli. A potom, že jsem vyhrál s Vilasem i Clerkem, se kterými jsem nikdy předtím nevyhrál. Někdy se to prostě všechno tak sejde.“

A kauza kolem víz?
„Vím, že jsem byl o den zpožděný v Brazílii, ale myslím si, že to nebyla vina Argentinců, ale byla to naše chyba, poněvadž jsem měl špatný víza. (smích) Já bych to na Argentince rozhodně neházel. Naopak bych řekl, že oba dva, Vilas i Jose-Luis Clerc, který byl můj dobrý kamarád, byli víc než féroví.“

Takže na té historce není moc pravdy?
„Ne, ne, ne. To je vážně blbost. Nic takovýho nebylo. Je fakt, že jsem přijel o den později, ale prostě jsem buď neměl včas udělaná víza, nebo byla nějaká špatná.“

Čím to tenkrát bylo, že jste v Argentině na antuce chytil tak skvělou formu?
„Nemám nejmenší ponětí. Jak říkám, někdy se mladí hráči, ke kterým já jsem v té době patřil, hodně lepší a někdy udělají takový skok v nečekanou dobu. A to se podařilo akorát mně. Byl to skok v pravý čas.“

Mladík jste byl určitě, vždyť krátce před finále v Praze jste nastoupil na vojnu a vystupoval jste v uniformě. Navíc při vašem přejezdu z Ostravy do Prahy byla údajně taková vánice a náledí, že jste v žigulíku do Sportovní haly doslova doklouzal. Ani to vám neutkvělo v paměti?
„Jéžiš, to už si vážně nepamatuju. Na vojnu jsem akorát nastupoval, to je pravda. Ale že byla zima, když jsme jeli do Prahy, to už vůbec nevím. Já už jsem starej, takový věci si už nepamatuju.“ (smích)

To jsou přeci velké zážitky, ne?
„Tak jestli to klouže na cestě nebo ne, to velké věci nejsou. Tady v Americe to klouže každý druhý den.“ (smích)

Davis Cup byl váš první velký tenisový úspěch, až pak jste začal sbírat grandslamové tituly. Jaká to tehdy byla euforie?
„Vážně velká. Všichni jsme měli samozřejmě radost a mysleli jsem si, že Davis Cup vyhrajeme ještě dvakrát třikrát. Jenže ono se to už nepovedlo. A podívejte se, až dneska po devětadvaceti letech jsou kluci zase ve finále a budou to mít ve Španělsku strašně těžký. To asi víme všichni.“

Všichni členové dnešního týmu tvrdí, že velkou silou je právě výborná parta, kterou mají. Vy jste to měli s Tomášem Šmídem, Janem Kodešem a Pavlem Složilem podobně, že?
„Určitě. Podívejte se na to takhle: jezdili jsme spolu po turnajích, trénovali jsme spolu. Tomáš, Pavel a já jsme spolu hráli asi tři nebo čtyři roky Kings Cup. Tam jsem se spolu s Petrem Huťkou, který byl naším koučem, vydřeli a podle mě to dalo dobrý základ na Davis Cup. Když byl Kings Cup, tak jsme spolu bydleli po hotelech a jezdili po Evropě každou zimu tři měsíce. To už se z nás musela stát dobrá parta.“

I dodnes mezi sebou udržujete dobré vztahy?
„Určitě. Pavel bydlí tady na Floridě kousek ode mě. Když přijede Tomáš do Ameriky, taky mi vždycky zavolá. A s Honzou si sem tam posíláme maily.“

Co si myslíte o aféře se zvacím dopisem od tenisového svazu na finále Davis Cupu? Vaši tři spoluhráči jsou jím uražení a nechtějí jet.
„Já takové věci hlavně nikdy nerozebírám v tisku. To nikomu neprospěje, ani jedné ani druhé straně. Je samozřejmě škoda, že se něco takového děje, ale to se nedá nic dělat. Hlavně já s tím nemůžu nic dělat. Asi tak… My jsme byli tým a myslím si, že bychom tam měli když tak jet jako tým. Nechci to vážně rozpitvávat. Kluci se musí rozhodnout sami, co chtějí udělat. A já se tomu podřídím. Já v Česku nežiju, že jo… Aspoň si myslím, že se všema klukama, se svazem i s Mirkem Černoškem (šéf České sportovní – pozn. aut.) mám dobré vztahy. Ale do celé situace nevidím a myslím si, že si to musí vyřídit všichni mezi sebou.“

Jak bedlivě jste, Ivane, sledoval jízdu českých tenistů do finále?
„Viděl jsem jen výsledky. Zápas, který kluci hráli v Chorvatsku, tady v televizi samozřejmě nedávali, tak jsem ho sledoval na computeru. Kluci podle mě nebyli v Chorvatsku favority a zvládli to. To byl velký úspěch. Stejně tak velký úspěch byl porazit Francii, i když to bylo doma. Ale Francouzi v tu dobu měli tři hráče v desítce. A s Argentinou nám pomohlo, že nehrál Nalbandian. Kluci potvrdili roli favorita, což taky není v Davis Cupu lehký. V něm nejsou žádné lehké zápasy.“

To vědí i Španělé, jež musí strašit Štěpánkovy poslední výsledky. Dává jeho forma přeci jen trochu naději pro finále? Protože jinak převládá nálada, že jsou Češi velcí outsideři.
„Kluci jsou velcí outsideři, o tom není pochyb. Ale v Davis Cupu není nikdy nic ztraceno. Jen se podívejme na ten náš zápas v Argentině v roce 1980. Stát se může všechno. Vezměte si, že Radek v Paříži porazil Murraye, což je velký úspěch, poněvadž mnoho lidí si myslí, že Murray už možná je nebo brzy bude nejlepším hráčem na světě.“

To vy jste byl světovou jedničkou celých 270 týdnů, jen Pete Sampras seděl zatím na trůnu déle. Po konci kariéry jste se ale úplně stáhnul z bílého sportu a až nyní se pomalu začínáte vracet. Prosakují zprávy, že jste opět začal hrát tenis, neboť vás opustily potíže se zády. Jak to tedy je?
„Strašně mi pomohl už asi před osmnácti měsíci jeden doktor tady na Floridě a se zádama je to teď mnohem lepší. Já s nimi mám tři různé problémy. Dva se dají kontrolovat a ten třetí mi nevadí, když se ty první dva kontrolují. Prostě jsem začal zase trošku ťukat, docela mě to baví. Ťuknu si třikrát, čtyřikrát za týden po hodině, ale to je zatím všechno. Kam to půjde dál, to ještě uvidíme.“

Takže plánujete, že byste začal hrát i exhibiční zápasy?
„Bavíme se o tom, ale momentálně ještě na exhibice nemám. Možná tak za tři, čtyři měsíce to bude něco jiného, ale dneska bych to ještě udělat nemohl, protože jsem toho ještě dost neodehrál.“

Aktivně se do tenisového dění chcete zapojit i otevřením své tenisové akademie nedaleko Orlanda. V jaké fázi jsou přípravy?
„Už mám svojí golfovou akademii, ta nám jde již druhý rok a akorát se pro ni ještě snažíme najít lepší místo. A tenisovou akademii se taky snažíme otevřít. Pracujeme na tom a myslím, že dost brzy se nám to podaří. To je taky jeden z důvodů, proč jsem začal zase hrát tenis, když mě přestala bolet záda, protože si myslím, že dětem je vždycky lepší údery ukázat a ne jenom jim říkat, jak se to hraje.“

Mohla by akademie fungovat i ve spojení s českým tenisem, jak jsem kdesi zaslechl?
„To nemám zatím nejmenší ponětí. Nejdřív musíme akademii dát dohromady a potom se můžeme bavit o takových souvislostech.“

Po letech v ústraní je o vás zase čím dál tím víc slyšet. Vašich pět dcer už vám tedy nebere tolik času jako dřív?
„Dvě z nich už jsou na univerzitě. Ta, co hraje golf, už taky potvrdila, že půjde za rok a půl do školy. Takže po turnajích již jezdím míň a je to trošku lepší. Je dobrá doba na to, že bych mohl začít dělat i něco jiného.“

Takže hledáte novou náplň života a cestu, jak se realizovat?
„To ne. (smích) Já se zabavím sám dost. Rád hraju golf a hlavně turnaje. To je jedna věc. Ale myslím si, že bych mohl tenisově pomoct mladým hráčům. Nechci mluvit o desetiletých dětech, ale mladým hráčům by se třeba mohlo pár mých rad hodit.“

Hodláte to dělat jen prostřednictvím akademie, nebo uvažujete třeba i o trenérské dráze? Jimmy Connors také stále odmítal podobné úvahy a pak se stal koučem Andyho Roddicka. Vaše jméno jsem jednou i zaslechl v souvislosti s daviscupovým kapitánem českého týmu.
„Ne, ne, cestovat už určitě nebudu. Už jsem se nacestoval dost, to mě na tenise bavilo ze všeho nejmíň. Akademie je nejlepší cesta.“

Na druhou stranu máte stále v tenise ohromné jméno a hráči vás berou. Zvlášť Radek Štěpánek vás ohromně respektuje a například vám děkoval, že jste mu nepřímo doporučil před touto sezonou změnit raketu, což mu hodně pomohlo…
„To mi Radek dává moc kreditu. Tohle rozhodnutí musel udělat on s Petrem (Kordou). Jen se mě na to zeptali a já jim řekl svůj názor, protože rakety Bosworth jsem znal již dlouho. Ale nikdy bych si nedovolil mu doporučovat změnu rakety, protože natolik jeho hru neznám.“

Prostřednictvím vašeho kamaráda Petra Kordy jste ale se Štěpánkem docela v kontaktu, že?
„Znám se s ním rozhodně víc než s Tomášem Berdychem, se kterým jsme se potkali párkrát v Přerově a na US Open. S Radkem se znám mnohem líp, poněvadž když je na Floridě, tak bydlí ani ne kilometr ode mě. Teď jsme se dokonce domlouvali, že když přijede trénovat na Davis Cup, tak si spolu zahrajeme.“

Takže ho dobře připravíte na Španěly?
„Tak to zase nééé, to ať ho připravuje Petr. Ale rád si s Radkem chvíli ťuknu.“

Se Štěpánkem se znáte lépe, ale mnozí experti tvrdí, že právě Berdych má podobnou hru jako jste míval vy, tedy silný servis a forhend. Vidíte i vy mezi vámi určitou podobnost?
„Těžko se porovnává dnešní hra s hrou před dvaceti, pětadvaceti lety. Kluci jsou vyšší, silnější, hra je úplně jiná, míče, rakety, struny taky. Ono se to vážně špatně porovnává. Dobře, někdo něco takového může říkat, ale to je jako porovnávat v plavání Phelpse se Spitzem.“