ROZHOVOR - Žokej Josef Váňa slaví šesté vítězství v sedle koně ve Velké pardubické, ale velkou alkoholovou pitku neplánuje. Místo párty se chce odměnit tenisovým zápasem proti prezidentovi Václavu Klausovi.
Takové příběhy mají lidé rádi. Žokej Josef Váňa dvanáct let čekal na další triumf ve Velké pardubické a uspěl ve chvíli, kdy mu už málokdo důvěřoval.
Čtěte více:
Fantazie: Váňa pošesté triumfoval na Velké pardubické »
V sedle Tiumena prodal své zkušenosti, sebral vítězství ekipě o generaci mladších žokejů a pošesté v kariéře může slavit.
Řekněte upřímně, věřil jste ještě, že vyhrajete Velkou pardubickou jako žokej?
„Každý rok jsem do toho dostihu šel s tím, že bych chtěl vyhrát. Ale už jsem si zvykl, za ty roky, že všechno nejde, jak bych chtěl.
Jak jste viděl Velkou pardubickou?
„Odstartoval jsem, jak jsem chtěl. V sobotu večer jsem si myslel, že na Taxis půjdeme v první linii, ale majiteli se to nelíbilo. Udělal jsem to, jak chtěl on. Měli jsme štěstí, že nikdo nepadal pod nohy a žádný volný kůň nás nesrazil. Přálo nám štěstí, bez toho se Velká pardubická vyhrát nedá.
Kde se v koni vzal ten finiš?
„Tiumen ukázal, že je super vytrvalec. Nemá extra rovinovou třídu. Ale je to super vytrvalé zvíře. Pak nás ještě obtěžovala Sixteen. Teprve, když jsem asi čtyřicet metrů před cílem ani levým, ani pravým koutkem nikoho neviděl, začal jsem věřit, že bych mohl pošesté vyhrát.“
Co se vám honilo hlavou?
„V průběhu odpoledne jsem měl dost špatnou náladu. Masér pan Trávníček a jeho paní mají senzibilní vlohy. Museli mi rozproudit ruku, abych necítil brnění. Před dostihem jsem nemohl dát prsty k sobě.“
Jak vážné to byly problémy?
„V sobotu v ukázkovém dostihu mi málem vypadl bič. Ruka ale naštěstí začala fungovat.“
V televizním rozhovoru jste děkoval svému doktorovi. Jak vám pomohl?
„Doktor Kubis je homeopatik, kterej mě přesvědčil o tom, že k životu není potřeba alkohol, že se dá žít bez alkoholu a sportovat. Znovu ve mně našel životní sílu, která mě podvědomě nutila, abych trénoval, makal na sobě a udělal pro vítězství maximum. Já jsem si to vzal k srdci a poslední tři měsíce jsem neměl v puse. No, neměl. Ochutnal jsem víno. Ale přestal jsem pít ve větší míře.“
Co to znamená?
„Já jsem se celej život alkoholu nebál, protože pocházím z Valašska, z rodiny, kde jsme měli doma nějakou tu pálenicu. Takže jsem celý život byl u vína, u alkoholu. Pil jsem pro radost. Když se něco vyhrálo, tak se slavilo. Ale za cenu toho, že bych si někdy neudělal svou práci, to ne. Prostě, když se dařilo, tak jsem se oslavám nebránil. Poslední tři měsíce jsem se tomu vyhýbal.“
Takže teď si nedáte ani skleničku na oslavu?
„Abych vám pravdu řekl, dostal jsem s prezidentem do ruky skleničku sektu, který jsem ochutnal. Byl to suchej brut, který mám hrozně rád, ale jenom jsem ji ochutnal a vrátil jsem ji zpátky, protože mám ještě nějaké povinnosti. Večer na zámečku si možná dobrého bílého vínka dám. Ale doufám, že jsem ve stadiu, kdy to jenom ochutnám a nebudu pokračovat.“
Měl jste čas s prezidentem prohodit slovo?
„Vyzval jsem ho v tenise na souboj při otvírání nového stadionu v Chyši, kde teď bydlím. Pokud pozvání přijme, tak bych si s ním rád zahrál tenis.“
Jak vám teď je?
„Teď už nádherně. Mám za sebou prezidenta, mám za sebou tiskovou konferenci. Teď se půjdu vykoupat, dám pusu svojí ženě, poděkuju celému mančaftu za spolupráci. My půjdeme slavit na zámeček, oni naloží koně a pojedou domů.“
Josef Váňa přebírá trofej pro vítěze Velké pardubické z rukou Václava Klause • Foto Jaroslav Legner (Sport)
Máte motivaci být na startu i příští rok?
„O to nejde. U mě je to o zdravotní stránce. Já musím jít sedmého prosince na operaci páteře, aby mě nebrněly ruce. Pokud se operace povede a budu se cítit dobře, tak proč ne. Pracovat budu dál. To je můj život. Bez koní bych těžko vydržel. Pokud bych dál nemohl jezdit dostihy, bylo by pěkné uzavřít kariéru vítězstvím ve Velké pardubické. Když nebude všechno, jak má být, mohl to opravdu být můj poslední start.“
Vzpomněl jste si během dne na vašeho životního koně Železníka, s kterým jste vyhrál Velkou pardubickou čtyřikrát?
„Musím se přiznat, že to mi hlavou neproběhlo. Vzpomněl jsem si na Vronského (Váňa s ním vyhrál v roce 1997 – pozn. red.) díky tomu, že jsem ho viděl na dráze. Železníka jsme pochovali, já jsem za ním často jezdil do Světlé Hory. Vždycky jsem za ním zašel. Ale dnes mně do mysli nepřišel. Ale musím podotknout, že v dnešní době by to Železník měl těžké. I když svého času to byl kanon.“
