AKTUALIZOVÁNO, FOTOGALERIE - Pomalu, ale jistě začíná přesahovat hranice sportu. Z házenkáře Filipa Jíchy se stává globální osobnost. Na billboardech v Česku i v Německu propaguje halovou obuv a na ulici jej poznávají lidé, kteří jeho góly nikdy nepočítali.
Jeden ze tří nejlepších hráčů světa. I tak se dnes mluví o sedmadvacetiletém odchovanci Starého Plzence a hvězdě německého THW Kiel.
Filipe, řada expertů a spoluhráčů vás řadí mezi nejlepší házenkáře na světě. Lichotí vám to?
„Poslouchá se to příjemně. Ale já o sobě takové verdikty nerad vynáším. Vše důležité se odehrává na hřišti. Nejlepší jsou ti, kteří něco vyhráli a získali. Mně ten největší úspěch na klubové i reprezentační úrovni zatím chybí. Hraju za jeden z nejlepších týmů, ale nejsem nejlepší hráč světa.“
Brzy můžete jednu vysněnou trofej vyhrát. V neděli startuje finále Ligy mistrů, v němž váš Kiel po roce znovu vyzve španělského obhájce Ciudad Real...
„Když vyhrajeme, můžu za čtrnáct dní říct: ok, je to super, vyhrál jsem Ligu mistrů. Přichází vrchol mé kariéry.“
Hokejista Jaromír Jágr odmala toužil stát se nejlepším hráčem na světě. Vy ne?
„Určitě jsem snil o tom, že se dostanu mezi nejlepší. A jdu si za tím dál. Ale nechtěl bych mezi špičku jen nakouknout a hned odejít. Rád bych se tam udržel delší dobu. Někdo tvrdí, že se hráč vyvíjí do třiadvaceti let, a pak už se nemůže zlepšovat. Tuhle filozofi i nesdílím. Sportovec se může rozvíjet celou kariéru. Každý pracovní den jedu na maximum. Nemám před sebou žádný hmatatelný cíl. Prostě chci mít dobrý pocit ze hry.“
Filip Jícha • Foto Archiv Sport
Nebyl jste dřív větší individualista?
„Člověk se vyvíjí, k některým poznáním dojde postupně. O mně to platí také. Ale nikdy jsem vyloženě nehonil góly. Lidé většinou vidí jen střelce. Jenže když dáte deset branek, je to jen třešnička na dortu. Hlavní je, jak funguje mužstvo. Když si vezmu třeba nároďák, tam mě to stojí hrozně moc psychických sil. Cítím odpovědnost. Tím, že dám nějaké góly, má práce nekončí.“
| FILIP JÍCHA |
| Narozen: 19. 4. 1982 Profese: házenkář - spojka Klub: THW Kiel (Německo) Předchozí působiště: Starý Plzenec, Plzeň, Dukla Praha, Al Ahli Jeddah (Saúdská Arábie), Al Ahli Sport Club Qatar (Katar), Al Arabi Sport Club Qatar (Katar), St. Gallen (Švýcarsko), Lemgo (Něm.) Úspěchy: vítěz poháru EHF 2006, mistr Německa 2008 a 2009, finalista Ligy mistrů 2008 a 2009, druhý nejlepší střelec MS 2007 Zajímavost: v červenci se stane poprvé otcem, rodinu čeká s přítelkyní Hanou |
„Podstatná je pro mě podpora nového trenéra Alfreda Gislasona. Spoustu věcí se mnou rozebírá jako s jedním z prvních. Člověk tu důvěru vycítí. Navíc máme v mužstvu Stefana Lövgrena. To je skvělý hráč a šéf. Všichni se od něj můžeme učit. Je pro mě čest s ním hrát. Tahle konstelace je pro mě naprosto vyhovující. Pro mě je Stefan žijící házenkářská legenda. Velký vzor, obrovská persona. On je kapitán, jak má být. Umí vést mužstvo. Přitom nikdy na nikoho nekřičel. Ale když řekne, že se jde tam a tam, všichni vstanou a následují jej. Stefan je ikona házené a skvělý člověk. Až se bude po sezoně loučit, obrečí to v jeho posledním zápase spousta diváků. A i mně bude moc chybět.“
Máte ještě jiné idoly?
„Když jsem byl menší, tak jsem hltal basketbal. Michael Jordan uměl neskutečné věci. Samozřejmě mě neminula zlatá vlna českého hokeje, Nagano a podobně. Jágr, Hašek. Ty hráče jsem znal od A do Z. Vzorů bylo plno. Když jsem chodil v Plzni na ligu, obdivoval jsem Jardu Špačka. Pro mě jako pro fanouška by byla velká tragédie, kdyby plzeňský hokej skončil. Snad je to všechno jen mediální kampaň, aby se klubu pomohlo.“
Poznávají vás lidé na ulici? Nebo třeba na dovolené?
„V Chorvatsku jsem nějaký čas nebyl. Ale dokážu si představit, že by mě tam poznali. Je to házenkářská země, po posledních úspěších jejich reprezentace je tam tento sport velmi populární. Je pár míst, kde by lidé věděli, kdo jsem. Ale třeba v Praze se cítím anonymní, mám tam soukromí. Nejsme jako kolegové fotbalisti, na které v noci číhají fotografové z bulvárních plátků.“
Měli by vás vůbec u čeho nachytat?
„Každý udělá chybu. Ale jak se říká, všeho s mírou. V létě by mě klidně mohli přistihnout v hospůdce se sklenicí piva. A klidně i časně ráno. Taky žiju, rád chodím s kamarády na pivo. To k Česku patří. Ovšem životosprávu jsem změnil. Dřív jsem si myslel, že zvládnu všechno. Dal jsem si hranolky, zapil je kolou a za dvě hodiny jsem trénoval. Nezamýšlel jsem se nad tím, jestli mi to v budoucnu ubere procenta z výkonu. Teď si po zápase doma sednu na pohovku, dám jednu třetinku piva. To dělají skoro všichni. I svíčkovou si někdy dopřeju. Ale pak se cítím těžce.“
Ke sportovci vašeho věhlasu patří i tučná výplata. Užíváte si finanční nezávislost?
„Prostě to tak je. Pohybujete se v určitém okruhu lidí, kteří si mohou dovolit úplně jiné věci než většina obyčejných smrtelníků. Ale člověk má zůstat pokorný. Neutrácím bezhlavě, peníze investuju. Že si koupíte lepší a rychlejší auto, to je taková klasika. Zvlášť v Německu. Já jsem milovník hodinek. Čas od času si nějaké koupím. Mám jich asi dvanáct. To je moje vášeň.“
Komu vděčíte za to, že jste se dostal tam, kde se nyní nacházíte?
„Obrovskou oporu jsem měl doma. Rodiče jsou dodnes mí největší fandové, kteří všechny zápasy hodně prožívají. Táta kvůli mně najezdil tisíce kilometrů. Mým rodičům patří velký dík.“
Před rokem jste ve finále Ligy mistrů se španělským Ciudadem Real smolně prohráli. Jaké šance máte letos, kdy zároveň útočíte na prvenství v tabulce střelců celé soutěže?
„Zase je to padesát na padesát. Úplně stejně jako loni. Rozhodne to, kdo udrží v těch sto dvaceti minutách koncentraci. Když dáte v pěti minutách tři hloupé přihrávky, může to být váš konec. Já se snažím finále neprožívat tolik jako před rokem. Beru to víc s nadhledem, abych se nestresoval. Když jsme doma prohráli druhý zápas, bylo to největší zklamání mé kariéry. Hrozný pocit.“
