Bijí se za Českou republiku na mistrovství světa ve florbale, ve Švédsku to už s reprezentací dotáhly do semifinále. Přesto fanoušci vnímají Magdalenu Šindelovou a Anet Jarolímovou jako „ty dcery trenérů“.
Jaromír Šindel, bývalý skvělý hokejový gólman, nyní vede reprezentační dvacítku, Karel Jarolím zase z lavičky šéfuje fotbalové Slavii tak, jako to kdysi uměl v záloze na hřišti.
Kolikrát v životě se vám, děvčata, stalo, aby, když se představíte, lidé kolem vás NEřekli: ‚Nejsi ty dcera toho trenéra?‘
Šindelová: „Musím říct, že se mi to nestává téměř vůbec. Pohybuju se totiž ve společnosti lidí, kteří nemají se sportem nic společného. A ve florbalovém prostředí jsou většinou lidé tak mladí, že si už mého tátu nepamatují.“
Jarolímová: „U mě záleží, mezi jakými lidmi jsem. Pokud se zajímají o sport, je to celkem jasné. A nejedná se jen přímo o tátu, ale i o bráchy. Většinou jsem ovšem mezi lidmi, kteří o tom vůbec nevědí a dívají se jen na mě, jaká já jsem.“
Člověk, když dostává pořád tutéž otázku, má tendenci otráveně říct cokoliv, aby se rozhovoru na tisíckrát zopakované téma ušetřil. Zapřely jste někdy z toho důvodu svůj původ?
Š: „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Kdybych se pohybovala ve stejném oboru jako táta, bylo by to asi horší. Ale já hraju florbal a táta trénuje hokej. Jsou to dva jiné světy.“
J: „Jméno rozhodně nezapírám, ale občas je to určitě nepříjemné, když se ptají na to, jaké to je, být dcera trenéra, nebo mít slavné bráchy. Když se ptají na ně, jsem pyšná. Ne že bych se s nimi někdy vytahovala, ale jsem ráda za to, že když se řekne Jarolím, každý ví, že to jsou fotbalisti a že hrají v cizině (reprezentant David působí v Hamburku, Lukáš v Sieně – pozn. aut.).“
A ptal se někdo bratrů na vás?
J: „Myslím, že jo. Když jejich známí viděli florbal, říkali jim, že jejich ségra hraje něco s tou hokejkou.“ (směje se)
Je těžké se na lidi nezlobit, když se na váš původ ptají?
Š: „Když na tohle téma přijde řeč, vždycky se vnitřně pousměju a říkám si: ‚OK, když vás to zajímá, pojďme se o tom bavit‘.“
J: „Záleží taky, kdo se na to ptá a jak se na to ptá. Je rozdíl, když se na to ptají lidi, u kterých je vidět, že trochu závidí, anebo ti, které mám ráda. U těch mi to vůbec nevadí.“
Vzpomenete si na nějaký moment, kdy vám vaše jméno uškodilo?
Obě: „Nic si nevybavujeme.“
A kdy vám naopak pomohlo?
J: „Asi ve škole. Když profesor fandil Slavii, povolil mi, že můžu psát později test. Zase na druhou stranu je nevýhoda, když je sparťan. (směje se) Na základce jsem měla sparťana matikáře.“
Takže jste měla neustále čtyřku, i když jistě počítáte skvěle…
J: „Přesně tak.“ (směje se)
Š: „Já když byla na škole, táta hrál venku (čtyři sezony ve Finsku – pozn. aut.) a při přijímání do zaměstnání moje jméno opravdu nehrálo vůbec žádnou roli.“
Čtěte více:
Historický postup! Florbalistky jsou v semifinále MS »
Ženský florbal, to je i svět barviček a líčidel »
Takže jste si nechtěly někdy jméno změnit?
J: „Já určitě ne, to by byla blbost. Ale tobě to, Májo, mění na Šindelářovou ne?
Š: „Jo, občas to komolí, právě z toho usuzuju, že moje jméno si s nikým známým lidi nespojují.“
Anet, vám zase jméno vždycky překroutí hlasatel v místní hale, že? Jarolímová neřekne, ani kdyby se na hlavu stavěl…
J: „Evidentně nekouká na fotbal. (směje se) Jo, je to těžké jméno na vyslovení. Ani ve Francii, kde jsem byla s tátou, když dva roky s Ivanem Haškem trénoval Štrasburk, to vůbec neuměli říct.“
Vaši tátové byli špičkoví hráči a jsou špičkoví trenéři. Přišli jste za nimi někdy pro radu, jak hrát, co dělat v určité situaci?
Š: „Ani ne. Já totiž s florbalem začala až v devatenácti, to už je člověk někde jinde a poradí si sám.“
J: „Když jsem začínala, táta se do toho snažil trochu mluvit, ale teď už ho to taky omrzelo. Ani jsem za ním nemusela chodit, on už to má v sobě a řekne mi to sám. Snaží se být trenér ve všem.“
Anet Jarolímová a Magdalena Šindelová • Foto Barbora Reichová (Sport)
Je známý tím, že je na hráče extrémně přísný například v životosprávě. Upravoval jídelníček i vám?
J: (povzdechne si) „Upravoval. Odmala. Škrtl mi snad úplně všechno. (směje se) Byly i situace, kdy jsem se u jídla rozbrečela, celou dobu na mě koukal a terorizoval mě. Dával mi to sežrat.“ (směje se)
O jaké oblíbené jídlo jste třeba přišla?
J: „Například mi zakázal chodit do mekáče. Bylo toho víc, knedlíky a tak dále. Když jsem ale viděla, že s tím bráchové nemají problém, nejedla jsem to taky. Nikdo z náš tří nejí třeba pečivo a spoustu dalších věcí. Jsme všichni stejní.“
Jak dlouhý je tedy seznam toho, co nesmíte jíst?
J: „No, krátkej není. (vybuchne smíchy) A co smím? Těstoviny, saláty… (přemýšlí) … a bílé maso. To je asi všechno.“
Čím vám ve sportu geny vašich tátů pomohly?
Š: „Určitě mám ke sportu blízký vztah, ale nevím, jestli je to zrovna těmi geny.“
Cítily jste, že jste díky téhle výbavě měly lepší startovní pozici než ostatní holky, že jste byly napřed?
J: „Nemyslím si.“
Š: „Znám pár sportovců, mých vrstevníků, kteří pocházejí z totálně nesportovních rodin a přesto si nic nepotřebovali vydřít. Není to podle mě úplně přesně geneticky dané. Já začínala hrát basket na regionální úrovni a byly jsme zhruba všechny nastejno.“
Čtěte více:
Florbalistky hrají o medaile. Chybí jim světlo »
Florbalistky bydlí ve Švédsku jako princezny »
A jaké lidské vlastnosti jste po tátovi podědily?
J: (vypálí) „Vzteklost.“
Kolik jí padne za sezonu za oběť florbalek?
J: „Moc ne, ale dřív jsem hrála tenis a raket jsem zlámala několik.“ (usměje se)
Š: „Já si pamatuju tátu jako hodně výbušného, ale naštěstí si nemyslím, že bych já taková byla. Spíš jsem podědila takovou urputnost, zarputilost, přímočarost.“
J: „Já jsem hlavně po mámě.“ (směje se)
Kdy vás táta naposledy viděl v akci naživo?
Š: „Tak to si vůbec nepamatuju. Je to asi daný tím, že se pohybuje v úplně jiným koutu republiky a máme problém sotva se sejít vůbec. Myslím, že byl v minulé sezoně na jednom finále extraligy a pak mi večer volal, jak jsme hrály, že musel odjet, protože měl jiné povinnosti…“
J: „Když má čas, chodí. Byl na posledním ligovém zápase, než jsme odjeli do Švédska, ale nejsem si jistá, jestli to nebyl brácha. On se totiž táta vždycky schovává, má v každé hale svoje místo. Takže ho viděli všichni ostatní, jen já ne.“
A kdy jste naopak viděly naposledy vy jeho při zápase?
Š: „Já měla za poslední dobu kvůli nabitému programu jen pár možností. Když mi loni odpadl trénink, jela jsem do Mladé Boleslavi (Šindel tam tehdy působil jako sportovní ředitel – pozn. aut.), když hrála pátý zápas proti Kometě o postup do finále play off první ligy. A pak jsem ještě už v extralize viděla Boleslav na Slavii.“
J: „Já byla naposledy na zápase s Olomoucí. Slavia prohrála 1:2, pamatuju si z toho bohužel jen rozhodující gól hráče číslo 29 (Pavla Šultese – pozn. aut.). Kvůli tomu, že jsem teď přestoupila do Tigers, není čas chodit ani na poháry, takže koukám většinou v televizi.“
Komu Magdaleno fandíte v hokejové extralize?
Š: „Sleduju samozřejmě týmy, kde trénuje táta a kde hraje brácha Jakub (útočník Komety Brno – pozn. aut.). A pak mám hrozně ráda hru Ríšy Krále, který teď působí v Boleslavi.“
J: „Já to mám stejně. Koukám na týmy, kde hrají bráchové, kde je táta a taky na bratrance Marka v Jablonci. Když nedávno hrála Slavie s Jabloncem, přála jsem samozřejmě tátovi, aby vyhrál a Markovi, aby se mu dařilo.“
Sháněly jste na škole klukům lístky zadarmo?
J: „Ke mně si pro ně chodí hodně lidí. Záleží, kdo je chce, kamarádům je určitě ráda seženu. Problém mám, když mi někdo napíše jednou za dva roky, že je chce zrovna na zápas s Valencií.“
Kolik tedy máte na jeden zápas objednávek?
J: „Ve škole máme partu kamarádů, se kterými na fotbal chodíme. Na ligu s tím není problém, na poháry je to horší. Tuhle po mně někdo chtěl snad sedm lístků, když hrála ještě na Strahově Slavie Ligu mistrů s Arsenalem. To opravdu nešlo.“ (směje se)
