Uprostřed lesů obepínající švédské městečko Västeras, na ostrohu svíraném jezerem a potokem, se tyčí skromný, pískově žlutý zámeček. Právě sem, nějakých 30 kilometrů od dějiště mistrovství světa ve florbale žen, se ukryl český tým.
Romantičtější a klidnější místo si slečny jen stěží mohly přát. Tomu koutu snad chybí už jen stáj plná arabských plnokrevníků a netrpělivě slídící ohaři, aby byl obrázek šlechtického sídla dokonalý. Pod nohama vám zavržou říční oblázky a vystoupáte po schodech ke dveřím, jejichž mohutná klika je tak vysoko, že ji má drobounká česká obránkyně Denisa Billá skoro u nosu, když jimi prochází. Otevřete masivní bránu – a díváte se do ohromného, zlatě orámovaného zrcadla, samozřejmě originální kousek z 19. století.
Pohled na hotel - zámek s parkem • Foto Barbora Reichová (Sport)
Hned vedle je jídelna, kolem stolů jsou vyrovnané secesní židle, se zdobenými opěradly a měkoučkým polstrováním. Ani se nechce věřit, že ještě před osmi lety v Rize bydlely florbalistky v omšelé ubytovně. „A dva roky nato ve Švýcarsku jsme byly zase v horské chatě, která vypadala jako stodola,“ vzpomíná s nostalgickým úsměvem kapitánka Magdalena Šindelová.
Nynější útočiště českých reprezentantek má naopak do všedních dnů daleko. Novoromantická stavba z roku 1856 s kouzelnou věžičkou je mostem do historie. Polská majitelka, která před čtvrtstoletím zámeček koupila od rodiny továrníků, jež v místní fabrice sestrojili vůbec první auto ve Švédsku, napěchovala objekt historickým nábytkem. „Sháněla jsem ho roky po celé Evropě,“ povídá. Dívky tak třeba díky ní sedají jako pravé dámy na židlích ze 17. století.
Celý tým se naskládal do prvního patra, jemuž vévodí velká místnost. Tady se florbalistky scházejí k poradám, na plátně si pouštějí videorozbor zápasů, do mapy světa slastně zapíchávají praporky k zemím, které už na šampionátu vyřídily.
Dál jdete dlouhou uzounkou chodbou vymalovanou jemně zelenkavou barvou, po stěnách jsou zavěšené svícny, na zemi ozdobné koberce. Jediným dotykem s 20. stoletím jsou tu schnoucí florbalové boty, vystrčené přede dveřmi pokojů, a Kabáti, jejichž kytary se rozléhají z místnosti masérů.
Děvčata obsadila sedm pokojíčků malinkých jako pro panenky. „Pojďte se podívat na naši vanu,“ zvou o překot a ukazují na nádobu jen o něco větší necek.
Někde se mačkají ve čtyřech, při bodování úklidu by sklidily temně černý puntík…
Ale zámek, to přece nejsou panenky, ale princezny! A tak se i postel s nebesy najde. „Vlastně na nás zbyla,“ směje se od notebooku obránkyně Kateřina Moťková (158 cm), která prominentní pokoj sdílí s dalšími „prcky“: Anetou Jarolímovou (155 cm), Denisou Billou (160 cm) a Lucií Szotkowskou (162). Kvarteto nejmenších hráček týmu pěkně za jedněmi dveřmi…
Možná mají tihle diblíci v noci strach. Přece jen – místo dýchá trochu přízračně… „Když jsme sem přijížděly, říkaly jsme si: ‚Žádná romantika…‘ Spíš jsme si vybavovaly všechny ty horory, strašidla, film Ti druzí, jak se všude zatahují závěsy a všude jsou vidět světýlka. Když večer přijíždíme z tréninku, má to spíš tajemný než romantický nádech,“ pootevírá poněkud temné brány zámku Šindelová, na níž má místo prý i tak uklidňující vliv. Snad v jeho zdech najdou klid k bitvám o světové medaile všechny Češky…
