Hokejová dvacítka bohužel skončila tak, jak jsem předpokládal – ani jsme nepostoupili ze základních skupin. Ukázalo se, že co říkal trenér Šindel o tom, že máme dobré mužstvo a dobré hráče z Ameriky, jsou nesmysly.
Dobrý byl možná tak útočník Vincour, obránce Gudas a líbil se mi Nestrašil. I Sedláček chytal dobře, jinak to považuji za průměr. Před šampionátem říkal Tichý z Plzně, který je v národním týmu nějakým poradcem nebo čím, že všichni naši hokejisté hrají ve svých mužstvech prim. To není pravda, nehrají.
Proč se na ně nejede podívat, než něco takového řekne? Samozřejmě jako trenér vím, že v tom musí trochu nadnášet, ale tohle nadnášel moc. Naši mladí hráči nejsou tak dobří. My se jen se vymlouváme na kdyby. V televizi poslouchám komentář, že jsme lepší a prohrajeme. Nesmysl! Nejsme lepší, vždyť jsme nic neuhráli.
Od Švédů jsme dostali deset. S Finama jsme sice vedli 3:0, ale stejně to ztratili. A místo toho, abychom si jasně řekli, že nestíháme bruslařsky a bojovností, tak se vymluvíme na únavu. Že jsme hráli hned druhý den a podobně. Únava je nesmysl, já ji prostě neuznávám!
Nikde na světě se o únavě nemluví, jenom u nás. Pořád jen únava, regenerace a tak. Hráči jsou přece od toho, aby hráli. Třeba i dva dny po sobě, musí mít natrénováno. Únava je jen taková dodatečná obhajoba trenérů. Prostě nesmysl.
Musíme si už jednou přiznat, že to děláme špatně a že to chceme změnit. Náš hokej jde dolů. Na úrovni máme tak čtyři pět hráčů. Jinak nic. Protože zaostáváme bruslařsky, to je hlavní problém. Technicky a hlavou by to bylo dobrý, ale chybí nám bojovnost před bránou a jít přes hráče bruslením.
To na šampionátu ukázal maximálně Nestrašil, ten se mi líbil. Jinak nic moc. Jak se z mizérie dostat? Říká se, že to je dlouhodobý proces, ale ono to jde. Podívejte na Švédy. Před sedmi rokama byli bídní a dneska jsou podle mého lepší než Kanadýři.
Protože jejich mladí hrají doma nejvyšší soutěž, hrají přesilovky, hrají oslabení a tady se jim to vrací. To je hlavní. Nějaká metodika je s odpuštěním na nic. Klíčem je jenom tvrdá práce a nechat hráče hrát extraligu. Nebo minimálně první ligu. Tohle žádná metodika nenahradí, ti kluci musí hrát.
Za druhé se musí snížit juniorské soutěže na deset týmů. A hrát osmdesát zápasů. Nebrečet, že to je moc, že budeme unavení. Ono by to pak šlo rychle nahoru. Jenže my kolem toho budeme jen kecat, pracovat na nové metodice a takové nesmysly. A když se bude uvažovat o snížení juniorských týmů, dostanou se na povrch zájmy manažerů nebo APK.
Z jedné strany budou křičet, že taky chtějí hrát ligu, z další taky. A pak to tak vypadá, že na mistrovství světa dvacítek hrajeme ve skupinách o udržení. Tohle bohužel stavu našeho hokeje odpovídá. I Švýcaři už jsou lepší.
O Kanadýrech a Američanech ani nemluvím. To samé je pak i v dospělých. Karlovy Vary jedou na Spengler Cup a skončí tam poslední. Letos poslední, loni poslední a my jsme spokojení. A budeme mluvit o smůle, že jsme prohráli v prodloužení, nebo v nájezdech. Kdyby to za něco stálo, tak vyhrají v normální hrací době.
Ale to je furt dokola. Jen si tady budeme říkat, jak nám ten hokej pěkně jde. Co mi ale radost udělalo, to byla naše olympijská nominace. Naprosto v ní s Vláďou Růžičkou souhlasím. Až na dva tři jiné hráče – například obránce Hamrlíka nebo útočníka Prospala, bych vybíral stejně.
Bohužel Prospal je zraněný, asi by to byl risk. Hlavně se mi ale líbí, že tam trenér vzal mladé, co bruslí a nebojí se rány. Tohle bude na olympiádě potřeba, se staršími hráči bychom neměli šanci. Samozřejmě, nemusíme se hned dostat na medaili, ale za dva tři roky se nám to vrátí. A budeme tak dobří, jako když jsme vyhrávali jedno mistrovství světa za druhým.
