Petr Dias
9. ledna 2010 • 14:02

Můj sen je tisíc zápasů v NHL, říká Patrik Eliáš

Autor: Petr Dias
Vstoupit do diskuse
3
TOP VIDEA
Plekanec o Kladnu: Když se opakují pořád stejné chyby… Skills koučové? Nám stačila ulice
Od smutné fotky ke slovenskému snu: Česko je pragmatičtější, říká Smetana
VŠECHNA VIDEA ZDE

Zatímco v zámoří si vybudoval pozici respektovaného hokejisty, doma v Česku si musel na slávu počkat.Patrik Eliáš se míjel se zlatou generací a na dlouhou dobu se tak ocitl v jejím stínu. Až loni ve třiatřiceti letech se mu podařilo vydrápat se na vrchol domácího žebříčku popularity. Nejprve ukončil Jágrovo kralování v anketě Zlatá hokejka a den před Silvestrem se dozvěděl, že na olympiádě ve Vancouveru povede reprezentaci poprvé jako kapitán.



Zaregistroval jste, co o vás těsně po olympijské nominaci ve Sportu řekl Jaromír Jágr?
„Bohužel ne. Co říkal?“

Prohlásil, že reprezentace má správného kapitána, že si tu funkci zasloužíte.
„Skutečně? Od takového hráče je to super poklona. Co si budeme povídat, Jarda je nejlepším českým hokejistou, který hrál v NHL. A jeden z nejlepších v historii. Opravdu mě to moc těší. Jinak nominace mě samozřejmě – po všech mých zdravotních potížích – potěšila. A jestli mě něco hodně překvapilo, tak to byla právě informace o tom, že jsem kapitánem. Samozřejmě že mile.“

A jak se vám z pozice šéfa zamlouvá tým?
„Myslím si, že to trenéři poskládali velmi dobře. Pro tak krátký turnaj je nejdůležitější dát dohromady správné typy hráčů. Aby byl každý ochotný přijmout svoji roli, i když je třeba jiná než ta, kterou vykonává ve svém klubu. Aby se podřídil a makal pro úspěch celého týmu. Z tohoto pohledu jsou kluci vybraní správně.“

Patrik Eliáš střílí svůj druhý gól do sítě DallasuFoto ČTK/AP


Vancouver bude vaší třetí olympiádou v řadě. Možná se ale trochu zapomnělo, že se o vás mluvilo už před Naganem 1998. Kouč Ivan Hlinka vás tehdy nevzal s tím, že jste hodně mladý a všechno máte před sebou. Hodně se vás to dotklo?
„Na ten okamžik si pamatuju moc dobře. Přesně jak jste říkal, jediným důvodem, proč jsme já a ještě Petr Sýkora zůstali doma, bylo, že jsme byli mladí. A já byl z toho moc špatný. O to větší to bylo zklamání, když člověk věděl, že má výkonnost, že má formu. Když se však koukám zpětně, trenér Hlinka udělal správné rozhodnutí. Vždyť jsme celý turnaj vyhráli.“

Tím jste se konejšil?
(usměje se) „Samozřejmě jsem klukům přál úspěch a byl jsem rád, že se jim to povedlo. S tím zklamáním to bylo horší. Jenomže to vám přece potvrdí všichni, kteří se někdy nedostali do nominace. A je jedno, jestli hrají hokej nebo dělají jiný sport. Chvíli to trvá, než se to z vás dostane. Nechci ale, aby to vypadalo, že brečím. Moc dobře vím, že každý trenér má svůj názor. On má právo si vybrat své hráče a rozhodnout se taky, jestli vezme mladé kluky, nebo ty starší, zkušenější. Pan Hlinka vsadil na ty své a vyšlo mu to.“

Pár měsíců po Naganu vás trenér Hlinka pozval na závěr šampionátu do Švýcarska. Upřímně, zvažoval jste, jestli se na to raději nevykašlete?
„Ani na chvíli! Vždycky jsem chtěl za národní tým hrát. A když se ta možnost objeví, tak se přece neodmítá. Pokud tedy budu mluvit za sebe.“

Zlato z Nagana vám uniklo, o čtyři roky později v Salt Lake City tým vypadl ve čtvrtfinále a naposledy v Turíně jste skončil hned v prvním zápase kvůli zranění. Vypadá to, že olympiáda je pro vás téměř prokletou akcí?
„To jen tak vypadá. (usměje se) Ale je pravda, že hlavně v Turíně to byla opravdu neskutečná smůla. Vlastně se to táhlo celý rok před tím. Nejdřív žloutenka, pak tříselná kýla a všechno to vyvrcholilo na olympiádě. Dostal jsem nenápadnej krosček od jednoho Němce, který mi odrazil mezižeberní kůstku. Nevypadalo to nějak hrozně, problém byl jen v tom, že jsem se nemohl ani hnout. Uf, ani se mi na to nechce myslet. O to víc se těším na tuhle olympiádu. Doufám, že budu zdravý a pořádně si turnaj vychutnám.“

V Turíně brali Češi třetí místo. Jakou má pro vás taková medaile cenu?
„Bronzovou. (směje se) Ne vážně. Kdybych odehrál celý turnaj, vážil bych si medaile určitě víc. Ale tak je to vždycky. Když si všemi zápasy projdete a své místo si vybojujete, pak si teprve uvědomíte, jakou má úspěch cenu. To ale neznamená, že bych bronz zahodil do koše nebo do kanálu. Na soupisce jsem byl, v jednom zápase jsem hrál, tak mám medaili.“

S tím zahazováním byste si stejně musel počkat, medaili jste přece dostal až s půlročním zpožděním. Je to tak?
„To jo. Vyzvedával jsem si ji až v létě na svazu. A dával mi ji Martin Urban (generální sekretář svazu) nebo jen Kusý, to už přesně nevím. Co je ale důležité, že ji mám. A pěkně vystavenou ve své sbírce.“

Dvakrát jste vyhrál Stanley Cup, ale zlaté reprezentační skvosty vám chybí.
„Hm, minulo mě to... Nagano, tituly z mistrovství světa, byla by to pěkná sbírka. Na druhou stranu si říkám, že kdybych měl zlato s reprezentací, zase bych třeba nezískal Stanley Cup. V životě to tak chodí, nemůžete mít všechno. I když, já si pořád říkám, že mám šanci to s národním týmem ještě dohnat. Pořád věřím, že na nějakém šampionátu si ještě zahraju a možná se toho zlata dočkám.“

Patrik EliášFoto Jiří Černohorský


Může vás aspoň těšit, že máte velmi slušnou procentuální úspěšnost ve sbírání medailí. Na šampionátu ve Švýcarsku jste odehrál tři utkání a byl z toho bronz, v Turíně pouze jediný a zase bronz.
„Jako že bych měl radši přijet až na vyřazovací boje? (směje se) Opravdu to není zase tak hrozná bilance, ale tentokrát to chci vzít pěkně od začátku a bojovat až do konce. Šťastného konce.“

Pořád se tak pečlivě staráte o svoji síň slávy?
„Samozřejmě. Mám všechny své skvosty pěkně vystavené a snažím se, aby nebyly moc zaprášené. Je to příjemné se občas podívat do vlastní minulosti. Chodím kolem každý den a pokaždé mi něco padne do oka.“

Na co se vám kouká nejlépe?
„Na dva mini Stanley Cupy, na které jsem si položil právě bronzovou medaili z olympiády. Hlavně na ty poháry se pěkně kouká. A pak si hned zavzpomínám, jaké to byly v Jersey skvělé časy.“

Vzpomínání musí být pořádně dlouhé, s Devils jste spojil celou svoji kariéru v NHL, což je mezi českými hokejisty unikát. Nemáte z toho po patnácti letech ponorku?
„A víte, že ani trochu? Jo, je to dlouhá doba, ale vždycky je to jen o tom, aby se člověk uměl přizpůsobit. Nemám problém s tím, že jsem pořád na jednom místě, v jednom klubu. Jestli pro mě bylo někdy něco složitější, pak se to týkalo trenérů. Když to totiž spočítám, za patnáct let už mám desátého trenéra. A každý z nich měl jiný přístup, jiné myšlení. U jednoho hrajete pětadvacet minut, druhý vás pošle na led jen na patnáct minut. Není lehké zvládnout všechny ty změny. Když se vám to ale podaří, najednou koukáte a je za vámi patnáct let.“

Ale stejně, každé léto odlétat do zámoří s tím, že uvidíte pořád ty stejné obličeje, na to člověk musí mít náturu.
„Jak já, tak i Péťa (manželka) jsme takoví, že neradi měníme zažité věci. Třeba si oblíbíme určitou restauraci a pak chodíme jen tam. Nechci to líčit jako idylku, po hokejové stránce to není vždycky jednoduché. Když máte deset trenérů, pokaždé musíte každému z nich něco dokazovat. Ale máme tady přátele, spoustu známých a je to taky dobré pro cestování z Česka, což ocení hlavně rodiče. Když to shrnu, být na jednom místě, navíc v New Jersey, má vedle některých problémů hodně pozitivního.“

Dovedete si vůbec představit, že byste hrál za jiný klub a žil jinde v zámoří?
„Nevím. ( přemýšlí ) Představit možná ano. Vídám se s klukama, kteří se mnou dlouho hráli a teď jsou jinde. A daří se jim dobře. Život jde prostě dál. Ale to mluvím jen o představách. Vážně jsem to řešil jen před třemi lety, když jsem byl v pozici volného hráče a měl jsem možnost jít jinam. Přemýšlel jsem a nakonec udělal rozhodnutí, že v Devils zůstanu. A tím celý příběh končí.“

Nový kapitán pro VanocuverFoto Michal Beránek (Sport)


Takže v Devils to chcete doklepat až do konce kariéry v NHL?
„Rád bych. Pokud se mi bude dařit a pokud si vedení bude myslet, že jim mám co nabídnout. Do konce kontraktu mi zbývá tři a půl roku, a chtěl bych ho dokončit tady.“

Díky věrnosti k jedné značce se můžete pyšnit tím, že patříte mezi klubové rekordmany, což se v zámoří narozdíl třeba od české extraligy považuje za hodně prestižní záležitost.
„Určitě. Když jsem přišel do Ameriky, vůbec jsem si nedovedl představit, že budu za deset patnáct let v takové pozici, budu mít odehráno tolik zápasů a na kontě tolik klubových úspěchů. Jsem spokojený. A taky doufám, že mám ještě něco před sebou, že svoje osobní mety posunu ještě o kousek dál.“

Nemrzí vás, že jste nehrál ve slavnějším dresu? V Montrealu by vám možná už chystali sochu.
„V Montrealu asi ne, tam bych se svými čísly žádné rekordy nedržel. (směje se) Je ale pravda, že na tradici se tady hodně dbá. A když se vám něco povede v Montrealu, Torontu nebo třeba Chicagu, stane se z vás skutečná legenda. My jsme s Devils v lize od roku 1982, což je v uvozovkách jen osmadvacet let, takže ta naše tradice je jinde. Já si však nestěžuji. Ani tím nesnižuji naše klubové rekordy, jako že to nic neznamená. Naopak si vážím toho, že jsem v organizaci, která za posledních patnáct dvacet let patří ke špičce NHL. Sochu mi sice asi nikdo nepostaví, ale svým způsobem spoluvytvářím historii klubu. A to je pro mě poklona.“

Držíte s 732 body rekord v historické produktivitě klubu, což asi hned tak někdo nepřekoná. Je nějaká meta, na kterou si tajně myslíte?
„V sezonách díru do světa neudělám. Ken Daneyko jich má dvacet, což je zatraceně daleko... Stejně jako v počtu zápasů. Když jsme u těch zápasů, já byl třeba hrozně překvapený, že Radek Dvořák jich má už tisíc. Přitom je stejně starý jako já. Pořád jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně, že jich mám o sto padesát míň. (směje se) A pak jsem si uvědomil, že začal v NHL hned po draftu. To já mazal na farmu a strávil tam vlastně dva roky. Později jsem půlku sezony vynechal kvůli následkům žloutenky. Ale stejně je to neuvěřitelný, kolik toho má Dvořka za sebou. Nebo Roman Hamrlík... Tím se trochu oklikou dostávám k tomu svému snu. Bylo by fantastické, kdybych měl možnost odehrát v Devils svůj tisící zápas a párkrát se ještě zapsat do statistik střelců, abych překonal klubový rekord Johna MacLeana. To je tak všechno. Jsem realista, jestli se můžu někam v NHL posunout, pak už jen mezi českými hráči.“

Přesně tak, v historickém pořadí se šplháte na druhé místo, hned za Jágra.
„Já vím. Bobajs Holík už nemá šanci sbírat body. I když bych byl rád, kdyby s námi ještě hrál. V Devils mi chybí. Na druhou stranu ho zase můžu přeskočit. Patnáct bodů, to by se dalo zvládnout. Pak už nic. A Jarda Jágr? Mezi ním a námi ostatními je obrovská propast. Klobouk dolů, co v NHL dokázal!“

Jágrova čísla nedoženete, ale v jiných směrech jste si podobní. Oba jste získali dva Stanley Cupy a oba jste si vyzkoušeli i roli kapitána v NHL. To není tak špatné, co říkáte?
„Počkejte s tím kapitánem, já ho dělal opravdu jen chviličku, beru to spíš jako mezipřistání. V Devils byli jiní borci, o kterých můžete říci, že to byli kapitáni s velkým C na dresu.“

A dokázal byste je všechny vyjmenovat?
„V pohodě. Zatímco se v Devils měnili docela často trenéři, s kapitány to bylo klidnější. Já jsem vlastně zažil jen Scotta Stevense, Scotta Niedermayera a teď Jamieho Langenbrunnera.“

Patrik EliášFoto Barbora Reichová (Sport)
A který z nich byl pro vás největší osobností?
„Jednoznačně Stevens. Ale vyrovnat se mu, to nejde. Scott nepatřil mezi žádné mluvky, dokonce i mimo led byl hodně uzavřený. To já si rád pokecám. No, a pak ta jeho postava. To bych musel v posilovně strávit půlku kariéry, aby měl takové svaly. (směje se) Nedávno jsem ho potkal a on je vám ještě namakanější. A když mi podal ruku, měl jsem pocit, jako bych si ji přibouchnul vraty od garáže. Taková to byla síla.“

Všechny ikony klubu i NHL však jednoznačně drtí brankář Martin Brodeur.
„Přesně, on sám o sobě je lídrem. Když se mu něco nelíbí, s něčím není na ledě spokojený, bezpečně to poznáte. Líbí se mi na něm, že se nestará jen o ta svá vítězství, o své rekordy, ale že mu záleží na týmu. To ostatně potvrdí každý, kdo měl čest ho vidět, jak pracuje při tréninku. Pro nás ostatní je to super, protože trénujeme proti nejlepšímu brankáři na světě.“

Je pravda, že Brodeur je chytající legenda. V této sezoně překonal letitý rekord Sawchuka v počtu čistých kont a navíc pokořil i dosavadní maximum Roye v počtu výher. Co myslíte, zvládl by takové statistiky v jiném klubu?
„Těžko říci. O tom, že je Marty nejlepší, jsem však přesvědčený. Díky němu to máme proti ostatním jednodušší. Musím se na trénincích soustředit na každou střelu, na každé cvičení a to se potom přenáší i do zápasů. Proto jsme držíme na špičce. Marty je ten nejlepší a jen ten nejlepší může z druhých udělat lepší hráče.“

Dobrá, ale Devils si vždy zakládali na propracované defenzivě. Je otázkou, jak by si vedl v ofenzivním týmu, třeba v Pittsburghu.
„Možná trošku by to ovlivnilo jeho statistiky. Je jasné, že když na vás jde jen třeba dvacet střel za zápas místo čtyřiceti, šanci na úspěch máte větší. Ale to samé platí u útočníků. Když budete hrát v defenzivním týmu, neuděláte tisíc bodů za kariéru.“

O jeho rekordech se v poslední době hodně psalo. Jak ten humbuk snášel?
„Někdo by si mohl říci, že musel být asi pořádně nervózní a že se radši s nikým nebavil, což u gólmanů někdy bývá. Ale Marty byl úplně v pohodě. Samozřejmě že ty rekordy chtěl udělat, ale opravdu z toho nešílel. A když to dokázal, měl radost jen ten večer. Na druhý den bylo zase všechno při starém. Nechodil po kabině, aby nám vyprávěl, jak se mu ulevilo. Příliš se k tomu neupínal a tím pádem se s tím lépe vyrovnal. No a teď jede dál.“

Vám za tři a půl roku vyprší kontrakt. Už přemýšlíte o tom, do čeho se po kariéře vrhnete?
„Doufám, že s kontraktem neskončí i moje kariéra. Že budu zdravý a někde si ještě zahraju. Když poslouchám kluky, co skončili, většina říká: Snaž se hrát, co to jen jde. A já se tím budu řídit. Pokud mi vydrží zdraví, chtěl bych si to ještě užívat a hokejem se bavit. No a potom? Bavilo by mě trénování. Se studiem jsem úspěšně začal, mám už licenci B, takže proč ne. Stejně tak mě láká možnost si založit hokejovou akademii pro děti.“

Trenérskou průpravu máte dokonalou. Který hráč se může pochlubit tím, že za patnáct let v NHL poznal deset koučů. Navíc tak rozdílných, vždyť vás vedl nejen legendární obránce Larry Robinson, ale také bývalý policista Pat Burns.
„Přesně. Tyhle zkušenosti jsou k nezaplacení. (směje se) Aspoň vidíte, že přestože to nebylo vždycky snadné, aspoň mně to dalo něco do života. Ale počkejte, třeba ze mě bude nakonec profesionální táta.

 

Patrik Eliáš

 

Narozen: 13. dubna 1976

Pozice: útočník

Klub: New Jersey Devils

Kariéra: Kladno 1992-95, Albany (AHL) 1995-98, Pardubice 2000, Znojmo 2004, Magnitogorsk 2005, New Jersey (NHL) 1995-?

Největší úspěchy: vítěz Stanley Cupu 2000 a 2003, bronz ze ZOH 2006, bronz z MS 1998, v sezoně 2006/07 byl kapitánem New Jersey, vítěz Zlaté hokejky 2009 Bilance v NHL: 849 zápasů, 732 body (305 gólů + 427 asistencí) Stav: ženatý, manželka Petra (Voláková)



 



Sport očima Patrika Eliáše

* Co si nikdy nenechám ujít v televizi? „Jednoznačně fotbal, ten nemá konkurenci. A stala se z toho u nás doma tradice. Každou volnou neděli si pustím Premier League a pěkně si to vychutnávám. Ale u televize jen nesedím, v létě je to pro mě sport číslo jedna. Už od malička, kdy jsme si kopali s mými staršími bratry. Právě oni byli mými vzory! Žádné hvězdy z plakátů, já byl totiž už tehdy realista.“

* Kdy se budu golfu věnovat profesionálně? „Neznám lepší způsob, jak si s kamarády užít pěkné ráno, nebo naopak odpoledne. Skvěle si odpočinete, projdete se po lese a přitom nechybí to podstatné, soutěžení. Bohužel je golf obrovský žrout času. Takže na profesionální kariéru můžu myslet, až po skončení hokeje. Ale vím bezpečně, že český Tiger by ze mě nebyl.“

* Proč nesnáším adrenalinové sporty? „Sport mě baví sledovat i ho provozovat. Ale musí to být na zemi. Nemám rád výšky, z čeho jasně vyplývá, že mě neberou adrenalinové sporty. Nedovedu si třeba představit, že seskočím s padákem. Nebo se vrhnu z mostu při bungee. To by byla moje poslední hodinka.“

Patrik Eliáš střílí svůj druhý gól do sítě Dallasu
Patrik Eliáš střílí svůj druhý gól do sítě Dallasu






Vstoupit do diskuse
3
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud