'Nepřítel Čechů' Jurko: Ať se vám omluví hráči!

„Ty vole, tys rozdělil národ: půlku jsi nasr… a půlka tě chce oběsit,“ pípla mu esemeska. Odvetu sice vysílá jiná stanice, on však u toho bude i tak – přímo na trávníku…

Už se bojíte soboty 5. září?
„Ne. Stejně jako fanoušci jsem v očekávání. Takovou atmosféru, kdy o něco jde, mám rád. Příchodem Ivana Haška všechno dostalo nový náboj. Myslím, že kdyby v českém fotbale nedošlo ke změně, vůbec bychom se bát nemuseli.“

Jenže tentokrát na vás vyrukuje obr Jan Koller. Co s tímhle monstrem chcete dělat?
„Když se nám zranil obránce Škrtel, hrozilo, že na zápas nepřijede. Ale všichni hráči si musí spočítat, o co hrají. Jak řekl John Terry: Pokud budu mít jednu nohu zlomenou, mám ještě druhou – a můžu hrát. Takhle k zápasu určitě přistoupí všichni naši hráči, takovou šanci postoupit na mistrovství světa mají mnozí z nich jednou za život. Takže když bude Škrtel v pořádku a zahraje Ďurica, Kollera se bát nemusíme. Osobně si myslím, že jednoznačně větší hrozbou je Baroš. Zdá se mi, že je takový živelnější. Podobně bych se bál víc návratu Rosického než Nedvěda.“

Jenže když Češi Kollera neměli, to se vám to proti nim hrálo!
„To je pravda. Ale když je cítit, že mužstvo nejde za trenérem, nepomůže mu ani pět Kollerů…“

Stanice Nova odvetu nevysílá, ale stejně budete u toho. Jak to?
„Už od zápasu s Anglií jsem na stadionu při všech domácích zápasech Slovenska. Pracuju pro fotbalový svaz, burcuju diváky. Jedním z nejsilnějších zážitků bylo kvalifikační utkání s Poláky, které jsme otočili. Měli jsme obrovský kus štěstí, stejně jako v Praze, ale takhle hrdí lidé už dlouho neodcházeli. Porazili jsme tým, který přijel pro tři povinné body. Kdybychom teď s Čechy prohráli, ale po super fotbalu, bude to stejné. Těším se, už je vyprodáno, takže si umím představit, jaká bude kulisa.“

Musíte se na hřišti hodně snažit, abyste fanoušky dostal do varu?
„V éře samostatného Slovenska neměla reprezentace tolik dobrých výsledků, takže diváci sice na stadiony chodili, ale na soupeře. Až na výjimky potřebují jen trošku postrčit, ale potom už do toho jdou. Slováci jsou srdcaři, umějí fandit. Já ale nechci, aby křičeli: Bij Čecha do hlavy! Může tě to rychle zlomit, otočí se to proti tobě – a ještě vyhecuješ soupeře. Takže na lidi křičím: Povzbuďte naše! Ne: Vypískejte Čechy! Jsem připravený říct lidem, ať je přivítají. Zlé emoce nemají při zápase co dělat. V Praze pro mě byla záhada, že čeští fanoušci byli tišší. O to těžší to měli vaši fotbalisté – hráli vlastně venku.“

Považujete se za velkého vlastence?
„Je blbost popírat vlastní identitu. Vlastenectví přece není špatné. Horší jsou nacionalisté, šovinisté. K těm mě po zápase v Praze přiřadil Ladislav Vízek. Ale je to úplně jinak, jen jsem dělal svou práci. Byl jsem pouze zrcadlem toho, co se dělo na hřišti, byl jsem angažován jako slovenský komentátor. Bylo to padesát na padesát: americká televize, půl Čech, půl Slovák. S Tomášem Radotínským jsme měli dohodu, že budeme komentovat podle toho, čí reprezentace zrovna útočí. A já nemůžu za to, že útočili naši…“

První gól Slováků však zrovna připadl na vašeho kolegu.
„Chytil ho on, chudák. To mi ho bylo tak líto… Odevzdal jsem mu situaci ve chvíli, kdy míč letěl jasně na Rozehnala. Jenže z toho padl gól. Proto jsme si potom slovo předávali v předstihu, aby se už nic podobného nestalo.“

Nebylo vám spíš líto, že jste nemohl ten gól oslavit?
„Tomáš je kamarád, opravdu mě netěšilo, že to vyšlo na něj. Fotbalem žije, bude si o něm s vámi povídat dvě hodiny. Já to dokážu dvacet minut, je to moje hobby, ale můj džob není jen sportovní komentování. Jsem hlavně moderátor. I nároďák Tomáš prožívá mnohem víc. To platí o Češích obecně. A co se týče prvního gólu, v té chvíli jsem ještě nevěřil, že v Praze uspějeme. Bral jsem to s chladnou hlavou.“

Přemýšleli jste hodně o tom, jak komentování pojmete?
„Nebylo to postavené tak, že jsme se nikdy neviděli. Odkomentovali jsme spolu stovky přenosů, řekli jsme si, že emoce nebudou přehnané, ale že by byl nesmysl, abychom se neradovali po gólu. Komentátor Robert Záruba pak prohlásil, že jsem neodhadl publikum. To jsem měl říct: Hm, gól?! Emoce v tom prostě musí být. Přitom celý barák, ve kterém bydlím, se na zápas díval, a když jsem přišel domů, říkali mi: Ty vole, tys byl nějaký objektivní, ty jsi naše kritizoval!“

Co vy na to?
„Vždyť o to šlo. Tomáš mi po zápase neřekl: Ty jsi idiot, komentoval jsi špatně. Proběhlo to tak, jak jsme se dohodli. Jediná změna byla v tom, že jsme začali mluvit o mužstvech jako naši a vaši, ale pak jsme to zrušili a říkali jsme Češi a Slováci, aby to bylo přehlednější.“

Když padl druhý, rozhodující gól, ani na okamžik jste nezaváhal, jak reagovat?
„No jasně. Nezaváhal jsem, byl to můj nejkrásnější moment. Cítil jsem, že mě píchlo v srdci jak kráva. To jinak nejde. Vždyť jsem komentoval naši reprezentaci. Mrzí mě, že to lidé pořád nechtějí pochopit. Hážou kritiku na špatného člověka. O tom nápadu si můžete myslet cokoli, ale všichni Češi podvědomě věřili tomu, že vyhrají. V té chvíli nápad na česko-slovenské komentování neměl chybu. Stalo se to, s čím nikdo nepočítal. A do toho přišel náš komentář. Kdybych zápas prožíval méně emotivně, padlo by na mě méně kritiky, ale pořád by byla.“

Napadlo vás, jaké zděšení může nápad vyvolat?
„Vždy jsme to brali v rovině srandy, byly gagy. Nevěděl jsem, co to může vyvolat. Doufal jsem, že to dopadne jinak. Mezi mnou a Tomášem byla zdravá rivalita, před přenosem jsme si podali ruku a řekli si: Držte se! A jdeme hrát. Jako trenéři dvou mužstev. To bylo super.“

Umíte si představit, co by se dělo, kdyby se totéž co v Praze stalo na Slovensku?
„Těžko říct. Slováci jsou impulzivnější než Češi. Ale jsou zvyklí na to, že s nimi prohrávají. Jsme naučení dostávat výprasky v hokeji. Na náměstí v Topoľčanech jsem moderoval společný zápas na mistrovství světa, bylo plné náměstí – a prohráli jsme 0:8. Ale když už se s tím nedá nic dělat, umíme si udělat srandu…“

S jakými ohlasy jste se bezprostředně po zápase setkal?
„Úplně první esemesku jsem dostal od kamaráda Slováka, který žije v Praze. Napsal mi, že se mu to líbilo, že to bylo super. Ale když jsem dělal rozhovory pro české noviny, tři minuty se mě pořád dokola ptali, jestli necítím potřebu se nějak ospravedlnit. Já jsem vysvětloval, že vůbec ne. Zamrzelo mě to. Ať se vám omluví vaši hráči, protože nevyhráli a šli potom pít! Ukázali, v jaké situaci je český fotbal. Nikomu jsem nenadával. Když jste dostali první gól, řekl jsem: Padla vláda, padne Rada. A jedny noviny to dokonce využily jako svůj titulek. Měly by se omluvit mně, že mi ukradly nápad.“

Jaké byly další reakce?
„Dostal jsem ještě dvě dobré esemesky. Jedna zněla: Do Prahy přijede Obama, ale mluví se o Jurkovi. A kamarád, se kterým hraju badminton, mi napsal: Ty vole, tys rozdělil národ – půlku jsi nasr… a půlka tě chce oběsit!“