Hašek: Vhodný kouč? Jarolím

Ani nyní ovšem definitivní verdikt nevyřkl. Leccos však naznačuje. „Musím se sejít s určitými lidmi. Pokud nebudu mít šanci některé věci ovlivnit, kandidovat nebudu,“ varuje muž, který by se měl z Dubaje do Česka

V klubu vám končí smlouva, že?
„Ano. Jsme domluveni, že si s vedením sedneme, jakmile skončí liga. Takže teď někdy mě čeká schůzka. Řekl bych, že nejpozději v úterý k ní dojde.“

Máte jasno v tom, co vedení Al Ahlí řeknete?
„Naprosto.“

Oznámíte jim tedy, že končíte?
„K tomu nemůžu nic říct, zatím jsem s nimi nemluvil. Ale znova opakuji, že mám jasno v tom, co jim sdělím.“

Po dalším úspěchu však po vás vedení klubu bude jistě chtít, abyste pokračoval.
„Myslím, že k tomu taky budu mít co říct.“

Ale očekáváte jejich zájem?
„Ano, ten se čekat asi dá. Ovšem záleží na mém rozhodnutí.“

Takže se zlomit nenecháte?
„To říkáte vy.“

Prý jste měl i nabídku vést reprezentační výběr Spojených arabských emirátů. Je to pravda?
„S nikým jsem nejednal. Možná, že za mnou někdo s nějakou nabídkou přišel, ale každému jsem poděkoval za zájem a řekl jsem, že se nebudu s nikým bavit, dokud tady nebude vyřešený titul. Chtěl jsem, abychom ho vyhráli, a chtěl jsem na to být maximálně koncentrovaný. Podřídil jsem tomu všechno.“

Jenže nyní už máte po sezoně. Co tedy budete dělat v té další?
„To se rozhodnu v nejbližších dnech. Potřebuji si ještě ujistit pár věcí. Ale brzy se vše dozvíte.“

Kdy přesně?
„Všechno se musí rozhodnout do 5. června, kdy je uzávěrka nominací pro svazové funkcionáře. Do té doby se potřebuju sejít ještě s několika lidmi, abych si ujasnil, jaké jsou možnosti. A především bych nechtěl, abych se v tom rozhodnutí, které je pro mě hodně důležité a zásadní, spletl.“

Zeptám se na rovinu: chcete kandidovat na pozici předsedy ČMFS?
„Vy mě tlačíte někam, kde stejně víte, že vám neodpovím. Předbíhali bychom událostem.“

Nejste ještě o kandidatuře pevně rozhodnut?
„Říkám vám jen, že se musím sejít s několika lidmi. Tady nejde o kandidaturu. Tady jde o to, že se s nimi musím sejít. Ovšem osobně, ne jenom s nimi mluvit přes telefon. S nimi si musím promluvit o tom, jaké jsou možnosti v našem fotbale a tak dále.“

Jak lze číst vaše stálé mlčení? Proč jste se ještě nevyjádřil?
„Nikdo neví, jaká je u mě situace. To nikdo nepochopí. Já se nikam necpu, nikam se netlačím. Do té situace jsem se dostal možná sám tím, že jsem to jasně neřekl. Jenže já jsem jasně konstatoval to, že uvažuju nad návratem do českého fotbalu. A to naprosto seriózně! Rozhodnutí je teď na mně.“

O vaší kandidatuře mluví zprostředkovaně jen ostatní. Fotbalový národ utvrzují v tom, že se na předsedu hlásit budete. Nemrzí vás, že se mluví „o vás bez vás“?
„Je to tím, že v Česku nežiju a je potřeba leccos zkousnout. Spousta věcí je však nepravdivých. Nebo ne nepravdivých, ale trošku jinak nastavených. Ty rozhovory po telefonu nejsou dobré, nedělám je rád a snažím se jim vyhýbat. Snažím se o tom mluvit co nejmíň, může dojít ke zkreslení, nemůžu už na to reagovat. Nikdo neví, v jaké situaci jsem.“

Jak to myslíte?
„Prostě v jaké situaci ten rozhovor po telefonu vzniká, co u toho zrovna dělám. Proto moc rozhovorů nedávám, preferuji osobní setkání. Třeba v neděli jsem dělal rozhovor pro ČTK a zastihli mě ve chvíli, kdy jsem šel ze hřiště. Byl jsem úplně zlitý od vody, bylo to v rychlosti, musel jsem se zavřít v koupelně, protože kabina byla narvaná. Za chvilku už bušili na dveře, ať se vrátím. Když jste v takové situaci, nevyjádříte se stejně, jako byste se vyjádřil, když budete úplně v klidu.“

Kdy se vracíte domů?
„Jó, tak to zatím sám nevím. Ale rád bych byl o víkendu na tátovy narozeniny doma. To je pro mě momentálně priorita. Slaví osmdesát a u toho bych byl moc rád.“

A pak už se vrhnete na vyjednávání?
„Ano, vždyť víte, že potřebuju do 5. června vše vyřešit.“

Očekává se, že pokud budete předsedou svazu zvolen, pozici trenéra národního týmu zaujme Karel Jarolím. Ten v rozhovoru pro náš deník přiznal, že jste spolu mluvili o určitém modelu. Je to pravda?
„S Karlem si voláme průběžně, známe se, působili jsme spolu. Jsme v kontaktu pořád.“

A probírali jste spolu ten model?
„K modelu vám nyní nemůžu moc říct. Jestli nějaké modely budou, odehrají se až v budoucnosti. A proto vám je nyní nemohu popisovat. Ani nemůžu. Bavili jsme s Karlem o tom, jaké jsou možnosti českého fotbalu, kdo to jak vidí. Nebylo to nic závazného. Ale myslím si, že by byl Karel vhodný reprezentační trenér.“

Ředitel Slavie Petr Doležal, který se bude ucházet o pozici místopředsedy, uvedl, že do toho na sto procent půjdete. Co vy na to?
„Jistého není v životě nikdy nic.“

Jak přijímáte roli spasitele, do které jste před veřejností pasován?
„Je mi to dost nepříjemné. Jsem přece úplně normální člověk, který má rád fotbal. Někdo ze mě dělá spasitele, což nemůžu ovlivnit, protože nejsem v Česku. Všechno řeším jen po telefonu.“

Není vám to nepříjemné proto, že se od vás v případě zvolení bude hodně čekat?
„To ne! Já se zodpovědnosti nikdy nebráním! Ta mi nevadí.“

Na stejnou pozici jste kandidoval před čtyřmi lety. Bylo to tehdy jiné?
„Bylo.“



V čem?
„Především byla tehdy šance na zvolení velice malá. I tak jsem si řekl, že se pokusím o nějaké změny a že do toho půjdu. Ta šance však byla taková, jako když hrajete proti Realu. Už od začátku jsme věděl, že je malá. Šel jsem do toho, že to zkusím, že se budu bít až do konce. Nevyšlo to. Teď je situace trochu jiná.“

Proč?
„Fotbal je v takové situaci, že se za ty čtyři roky posunul zpátky. Ne dopředu.“

Vy máte nápady, jak to změnit?
„Nápady mám, ale jen ty nestačí. A samotný já také nestačím. Vím, že všechno je o týmové práci, a právě o tom si potřebuju promluvit s těmi lidmi, se kterými se chci po návratu sejít.“

Prozraďte alespoň jeden z těch nápadů.
„Nápady se neprozrazují, víte přece, že know-how si každý schovává.“

Jsou to drahé nápady?
„Nemyslím si, že by byly drahé. Ale před čtyřmi lety jsem měl volební program, a kdyby se podle něj některé věci dělaly, tak jsme se nemuseli dostat tam, kam jsme se dostali. Situace v českém fotbale není dobrá a teď je důležité zjistit, jestli je možná náprava. Jestli jsme schopni pro dobro českého fotbalu pracovat. Udělat něco pro to, aby se vrátil alespoň trošičku tam, kde byl.“

Říkal jste, že před čtyřmi lety byla vaše šance jako proti Realu. Nyní by byla jaká?
„Nemůžu to posoudit. Protože v tom prostředí nežiju. Mám určité zprávy, ale potřebuju si situaci zmapovat sám.“

Jenže za těch pár dní, které vám od příletu do Česka do následného podání kandidatury na svaz zbývají, už toho asi příliš nezmapujete.
„Já se budu snažit. Vím totiž, že sám všechny věci v našem fotbale neovlivním. A pokud bych je neměl šanci ovlivnit, kandidovat nebudu. To určitě ne!“

Nyní jste ještě v Dubaji. Stále doznívají oslavy mistrovského titulu?
„Momentálně ne. Ovšem je možné, že ještě něco proběhne. Čekám na telefonu. Tady to bývá všechno dost veliké. Už v neděli něco proběhlo a řekl bych, že toho bylo dost.“

Opravdu?
„No začalo to už na stadionu soupeře, pak se to přesunulo na náš, kam přijelo taky hodně lidí. Bylo tam televizní studio, chodili jsme každý na rozhovory a tak dále. Já jsem odtamtud odjížděl asi ve čtvrt na dvě v noci. Dokonce jsem ještě před odjezdem viděl, jak hráči blbnou v autech.“

Co prováděli?
„Jezdili na kapotách aut po Dubaji a blbli tam s trofejí. Přišlo mi to dost nebezpečné, tak jsem se jim snažil vysvětlit, aby dávali bacha.“

Vy jste se nechtěl přidat?
„Ne. To není můj styl jezdit na kapotě od džípu a ukazovat tu trofej. To určitě ne. Raději jsem jel v klidu domů. Ovšem jinak tam probíhají oslavy naprosto pohodově, je to bez alkoholu, takže nic nehrozí. Lidi mají obrovskou radost a umí ji projevovat. Byl jsem třeba překvapený, když okolo půlnoci slavily na ulici i malé děti. Navíc děvčata! Tady totiž není zvykem, že na fotbal chodí holky. Všechny byly navíc pomalované v barvách klubu. To bylo příjemné.“

Odhadnete, kolik lidí přijelo na váš stadion slavit?
„Přesně to nevím, já jsem to tam totiž nestíhal. Nemohl jsem se ke stadionu dostat, byl absolutně zablokovaný. Byla tady všude policie. Když jsem tam dorazil, zamkli jsme se v kabině s Luďkem Klusáčkem.“ (asistent – pozn. red.)

Proč jste se tam zavřeli?
„Chtěli jsme si popovídat. Zamknout jsme se museli, byl to totiž průchoďák, kdybychom nechali dveře otevřené, hned by tam u nás někdo byl. Bylo to divoké.“

A jak to vypadalo ve městě?
„Ani nevím, dojel jsem domů až ve dvě hodiny v noci a to už na ulicích nikdo nebyl. Ale večer asi něco probíhalo, ještě teď, druhý den, totiž jezdí auta pomalovaná barvami klubu a s obrovskými nápisy.“

Zahlédl jste na nápisech své jméno?
„Já si to arabsky ani nepřečtu. Ale myslím, že byste tam moje jméno nenašli. Podle mě tam byla jen jména nejvyššího šejka.“

Hráči jsou muslimové, alkohol nepijí. Nenapadlo je udělat výjimku?
„Vůbec. Jsou celí život zvyklí být bez alkoholu, a tak se bez něj umějí i bavit. Oni si zatančí, zazpívají a baví se i tak výborně.“

Když se poohlédnete za sezonou, byla těžká?
„Jsem hodně unavený, takže bych řekl, že ano. Jsme vycucnutí, ale stálo to za to. O to víc, že jsme měli silnou konkurenci. Špička ligy měla vyšší rozpočet, nakoupila řadu cizinců. My jsme neměli žádné hvězdy. Přehrávali jsme to kolektivním pojetím.“

Dá se říct, že se budete s Emiráty loučit na vrcholu?
„Zatím se neloučím. Jak říkám, ještě jsem se nesešel s vedením. Nejdříve se vše dozví oni. Ale když se za dosavadním působením v klubu poohlédnu, jsem spokojený s tím, že jsem za rok a půl získal tři trofeje. Vyhráli jsme Prezidentský pohár, Superpohár a nyní ligu. Ovšem je to o týmu, bez něj bych byl ztracený. Pracoval jsem s naprosto pohodovými lidmi. Vstříc mi vycházelo i vedení, žádné rozbroje nebyly ani mezi hráči.“

Získali jste padesát pět bodů, což je rekord soutěže. To je hezká vizitka, ne?
„Potěší to. Je to tím, že jsme vždycky museli hrát dál, neustále jsme byli pod tlakem Al Džazíry, která nakonec získala jen o bod míň. A navíc jsme v lize prohráli za sezonu jen jednou. S počtem bodů je rozhodně spokojenost. Na druhou stranu jsme se však neprosadili v pohárech.“

Každopádně jste si vypracoval v Emirátech slušné jméno, souhlasíte?
„Když to tak vezmu, tak asi jo. Ovšem znova opakuju, že je to zásluha týmu. Ani bych teď nemohl vyjmenovat všechny lidi, kteří jeli neustále na doraz.“