Před sedmnácti lety byla česká atletika na dně. Když šéftrenér Václav Fišer před třemi měsíci předával agendu svému nástupci Tomáši Dvořákovi, nechal za sebou plejádu šampionů, kteří společnými silami vytvořili výjimečně úspěšnou éru prvního olympijského sportu v Česku.
Dnes šéfuje soutěžím na atletickém svazu a ve své kanceláři na pražském Strahově se pustil do vyprávění spousty historek, které prožil se Železným a spol.
Prvního probereme Jana Železného, to jinak nejde, co říkáte?
„S Plechovkou (tak se Železnému mezi atlety říká – pozn. red.) mám spojenou například olympiádu 2000 v Sydney, to byla doba jeho absolutního úspěchu. Už byl olympijský vítěz a světový rekordman. Měl za sebou všechno, ale řada lidí ho odepsala kvůli těžkému zranění ramene. Podle jedné z šílených variant mu hrozilo, že mu vyoperují celý klíček. Ale nakonec zvolili takovou variantu, která mu umožnila vrátit se na olympijskou scénu. Ne vrátit se. On prostě vyhrál.“
Co se v Sydney dělo?
„Ještě na soustředění v Brisbane Plechovka zorganizoval loveckou výpravu na ryby. Objednal velkou bachratou loď, asi patnáct metrů dlouhou, s nástavbou. Bylo tam asi patnáct lidí, jeli tam rozjásaní se zásobami jídla a alkoholu, samozřejmě. Já jsem je tam odvezl a musel jsem na letiště. Ale když jsem odjížděl, viděl jsem, jak vyjeli z vrat přístavu na oceán.“
Jak to zvládli?
„Ta bárka se nahoře na vlně postavila a zmizela mi, za chvíli se zase objevila. A tak se to pořád opakovalo. Pamatuju se na Michala Pogányho, jak stál na té budce, držel se stěžně a mával mi. V Pacifiku jsou obrovské vlny, tam se jezdí surfovat. Do třiceti minut byli zpátky, protože všichni zvraceli. Vysadili poblenou posádku a zůstali jen doktor Barna, který si mazaně vezl prášky, Honza Železný, který má nějakej držák, a Pogy. Ten pak vařil haláslé.“
Co že vařil?
„To je maďarská rybí polívka. Rozkrájí se ryby, dá se do toho spousta zeleniny. Pogy normálně vyhnal kuchaře z kuchyně a tam vařil. Honza pak slíbil, že když vyhraje, tak koupí loď. Když vyhrál, tak jsme celá parta jeli na moře znova, tahali jsme rybičky a na palubě nám je hned pekli. Ale já chci mluvit o něčem jiném. Honza si vymyslel, že budeme dělat polykače ohně. Před tím jsem to viděl na atrakcích, ale netušil jsem, že se to dá udělat.“
A Železný věděl, jak na to?
„On v tom byl velmi zběhlej. Od organizátorů jsme dostali flaštičky takové té děsně silné francouzské kořalky.“
Absinthu?
„Jo. On si dal absinth do pusy, vzal zapalovač a udělal: Fúúúúú! A teď jsme to takhle porůznu zkoušeli. Pamatuju si na tyčkaře Štěpána Janáčka, kterému ten oheň tekl po bradě. Honza to uměl bezvadně, jenže začala houkat požární signalizace. Naštěstí zahoukala, a jak plamen dál netrval, přestala. Říkali jsme: Teď bude průser! Ale naštěstí se nic nestalo. To bylo dobrý, viděl jsem Honzu Železného jako plivače ohně.“
Bývaly takové oslavy časté?
„Po vítězství si to každý užívá. Před závodem jsou všichni koncentrovaní, není jim do řeči. Vždycky čekáte, jak se to vyvine. Přijdou závody, kdy to nezafunguje. Jako Honzův proslavený přešlap tričkem na mistrovství světa v Tokiu. Nebo si vezměte Noolův přešlap v disku v Sydney, který rozhodčí odmával. Ale pak tam přijde Salcedo, dohlížitel z IAAF, to zvíře z Portugalska, a řekne, že to přešlap nebyl.“
Šebrle tehdy kvůli tomuto spornému rozhodnutí přišel o olympijské zlato. Věříte i dnes, že to byl přešlap?
„Jsem hluboce přesvědčen, že to byl přešlap. Tam přišel Šeba o zlatou medaili. Ale potom si to zase vynahradil. Atletickej pánbůh je někdy spravedlivej. Šeba to ale tehdy neřešil, byl spokojenej, že má medaili. To řeší spíš ti starší, kteří mají zkušenosti.
