Že jsem svůj? Je to moje výhra, říká Pálffy

Pro deník Sport promluvil jeden z nejlepších slovenských hokejistů historie v Davosu, kde posílil české mistry z Karlových Varů během Spengler Cupu. Tam neoslnil, Energie skončila poslední. Přesto Pálffy hlásil:

„Z mojí strany to splnilo účel, jsem spokojený.“ Jeho hlavním motivem k cestě na turnaj totiž bylo otestování vlastních kvalit před únorovými olympijskými hrami. A přitom dostal pořádně zabrat, čtyři svižné zápasy za čtyři dny, to bylo i na takového borce dost.

„Když tady chcete hrát na sto procent, musíte ze sebe dostat to poslední. Je to dost náročný turnaj,“ potvrdil.

Alespoň zjistíte před olympiádou, jak na tom jste fyzicky, ne?
„To ano. Ale i kdybych na tom byl výborně, tak se to nedá zvládnout pořád na sto procent. Něco na ledě můžete zvládnout, ale potom už vám vždycky chybí krok. A k tomu ještě vezměte, že dýchání tady v těch skoro dvou tisících metrech dá zabrat.“

Povězte, stále tvrdíte, že slovenská extraliga vás na olympijské hry nepřipraví?
„Určitě ne… Počítám s tím, že teď po návratu už to bude trochu jiné a na ledě budu trávit víc času. Budu se zkrátka muset připravit trochu jinak. Nejen na hřišti. Já dokonce ještě přemýšlím, že bych někam odešel, ale nevím, co přesně se bude dít. Rozhodnu se po skončení turnaje.“

Je ve hře i česká extraliga? (ve středu, dva dny po uskutečnění rozhovoru, se objevily spekulace ohledně možného Pálff yho příchodu do Slavie)
„To ne. Ve Slavii při výluce to bylo krásné, ale s českou extraligou už to nevidím.“

Ale platí tedy, že chcete dohrát sezonu jinde než ve Skalici?
„Nechci říkat, jestli to je jisté nebo ne, ale určitě se rozmýšlím nad touto variantou. Protože když z té naší extraligy přijdu sem, to je strašný rozdíl.“

Z toho plyne, že v přípravě na olympiádu nechcete podcenit nic, viďte? „Samozřejmě. Tam to nebude sranda. Bude tam menší hřiště, hokej bude zase o něčem jiném.“

Půjde o vaši poslední reprezentační akci?
„Určitě. A nejen moji, ale víc kluků z naší generace. Stárneme, už je třeba, aby mladí přebrali žezlo.“

Původně jste nechtěl hrát za národní tým už vůbec. Co vás donutilo změnit názor? „Přišel s tím trenér (Filc). Říkal právě, že naše generace končí a chtěl, abychom to ve Vancouveru dotáhli do konce.“

Na mistrovství světa už se tedy neukážete?
„To už ne, tam ať skáčou mladí. Musejí se někde vyhrát, musejí sbírat zkušenosti.“

Často kritizujete slovenskou extraligu. To je opravdu tak špatná?
„Zeptejte se karlovarského vedení, které se tam bylo podívat. I oni to kritizovali. To prostě vidí každý, kdo hokeji rozumí. Jistě, nemůže se kritizovat celá liga, protože tam jsou i dobří hráči. Ale nevím, jestli se tam z nich dá vymáčknout, aby se stali dobrými hokejisty. Ze Slovenska mladí kluci odcházejí strašně brzy, klubová áčka tam v podstatě nemají ani šanci je získat, aby hráli pro tým.“

Proč tam tedy zůstáváte? Přece jste měl během uplynulých sezon možnost odejít, třeba do KHL.
„V tom byly osobní důvody, to nechci rozebírat. Ale tohle je rozhodně moje poslední sezona v extralize.“

Vidíte, já čekal, že jste se třeba rozhodl svojí osobností slovenskou extraligu změnit k lepšímu.
„To fakt ne… (pobaveně) To je strašně moc práce, kterou nemůže zvládnout jeden člověk. V klubech se prostě musí začít pracovat jinak. Jak tam to chodí? Trenéři se točí z jednoho klubu do druhého, stejně tak hráči. Hrají stále ti samí, co mají své jisté. Tak jaký to má význam? Nic se tam prostě už strašně dlouho nezměnilo. O tom se dá vyprávět i do hloubky, ale to bychom tu seděli dlouho…“

Záleží na vás, jestli máte čas.
(usměje se) „Podívejte, my jsme se od roku 2003, co jsme získali bronz na mistrovství světa, nikam nepohnuli. Měli jsme dvě vynikající sezony, ale od té doby se nic neděje. Vím, že to je náročné na finance. To ví každý. Ale zase – s tím bojuje každý stát. Ať je to Česko nebo Slovensko, Německo… Nemůžeme se porovnávat s Ruskem a Amerikou, tam jsou jiné prostředky. Ale musíme se chtít aspoň trochu přiblížit. Vždyť my jsme zaostali za Švýcarskem! Kdysi jsme jim dávali osm, sedm gólů a dnes je ani neporazíme. (odmlčí se) Moje generace už to nezmění, musí přijít další.“

Třeba ne na ledě, ale mohli byste se přece zapojit do celkového dění.
„To jednoznačně, souhlasím, ale to dění přece potřebuje mít nějaké pozadí. To když neexistuje, tak se můžete stavět na hlavu. Když nejsou finance, aby přišli hráči… Nabídněte někomu v zahraničí, aby šel do slovenské extraligy. Kdo půjde? (hořce se usměje) Logicky, nikdo.“

Je vidět, že vás tohle hodně štve.
„Jistě. Vždyť hokej, to je moje citovka. To není o tom, že skončím s kariérou a konec. Ne, mě slovenský hokej zajímá. Ale musí jít dopředu, nezůstat stát na úrovni roku 2003. Vždyť my jsme třeba nepostavili žádný zimní stadion. Nebudu chválit Česko, že je hokejové, ale u vás aspoň chtějí aby to šlo dopředu a něco pro to dělají. Ale naše zimáky, na kterých se hraje extraliga? To se těžko vysvětluje. Tam přijedete a dostanete depresi. Zvlášť já jako hokejista, který to poznal venku. Tak jak potom chcete hrát? Já chci, aby ta úroveň stoupala. Nemusí to jít koňským krokem, klidně po malých kouskách. Ale nahoru. Jenže my stojíme. To není kritika, to je fakt.“

Přemýšlíte často, co s tím?
„Říkám, naše generace už to nezmění. My jsme se už dostali na vrchol. I když, na vrchol, to asi není správně řečené. To bychom museli vyhrát olympiádu, kde jsou hráči NHL, jako se to povedlo Čechům. To je vrchol. Tehdy jste číslo jedna. Ale dobře, co se týká slovenského hokeje… Za ten se musí postavit silný člověk a pustit tam peníze. Je mi ale jasné, že v této době se to nedá. Chápu to. Každý klub se vám dnes vymluví, že je krize. Je ale taky pravda, že oni mají krizi už asi deset let. Rozumíte? Jim v podstatě vyhovuje, že je teď krize, mají se na co vymluvit, že dávají dvacet, třicet procent z platu dolů.

Co vás pohání k tomu, abyste v soutěži takové úrovně, o níž mluvíte, podával pořád svoje stabilní výkony a nespadl do průměru?
„Musíte mít hokej rád, to je jednoznačné. Já ho hraju od malička a nikdo mi nemusí říkat „Pojď, pojď.“  To musíte vědět sám. Já hrával na vysoké úrovni, ale kdybych nechtěl, nic jsem nezvládl. V NHL to není sranda.“

Přijde mi, že je možná těžší dominovat na nižší úrovni než zářit, když hrajete proti těm nejlepším. Souhlasíte?
„Tak to určitě je. Musíte pořád chtít něco dokázat, což já chci. A v tom určitě nejsem sám. Stejně jako vy chcete dělat novinařinu naplno, chcete mít nějaký úspěch.“

Taky to neplatí pokaždé. V hokeji je přece spousta hráčů, kterým stačí mít místo v týmu a solidní plat.
„To ale není můj problém. Takoví lidé mě nezajímají. Chlap, který chce hrát hokej, musí chtít něco dokázat. Hlavně sám sobě musí chtít dokázat, že je dobrý. Ani já to nedokazuju nikomu jinému, jen sám sobě.“

Jak dlouho ještě chcete hrát?
„Myslím, že tak dva tři roky, Víc ne. Do čtyřiceti to podle mě stačí, víc už bych ani nezkoušel.“ (usměje se)

Co vám ještě může hokej dát? Co vás pohání?
„Těžko říct. Stačí, že máte rádi hokej a nehrajete jen pro to, že hrajete. Když už něčemu věnujete podstatnou část svého života, nejde to prostě jen zastavit a říct, že v sedmatřiceti skončíte. Jistě, jiné to je, když jste zraněný. Zažil jsem spoustu kluků, kteří prostě skončit museli. Třeba Brett Lindros, s kterým jsem hrál v Islanders. Hrál NHL dva roky, ale v pětadvaceti musel kvůli otřesům mozku skončit.“

Ptal jsem se i proto, že mě zajímá, jak vidíte své šance uspět na únorové olympiádě.
„To se nedá předpovídat. My víme, proti komu budeme hrát, jaké tam jsou státy. Stačí, když my, kteří tam budeme, do toho dáme všechno. Tehdy budu spokojený. Nesmíme mít velké oči, víme, že Kanada bude tlačená za každou cenu. To je jasné, tak to vždycky bylo. A i proti ostatním to bude těžké. My třeba nemáme stálou brankářskou jedničku v NHL, i když tam pravidelně chytají Halák a Budaj. Právě na brankáři bude hodně záležet.“

Sledujete, jak si v Plzni vede váš kamarád Martin Straka? Máte totiž podobný osud, zamířili jste z NHL do svých mateřských měst, i když jste nemuseli.
„Sleduju. Víte, my už jsme se dostali do takového stavu, kdy už nás NHL… (hledá slova) Ne, že nebavila. Těžko to vyjádřit. Už to prostě stačilo. Já měl k tomu problémy s ramenem, Martin zase s koleny. Pamatuju, že když jsme spolu hráli v Los Angeles, chodil na samé operace. Nevím, proč přesně se vrátil on, ale já už zkrátka nemohl hrát na sto procent. To bych jen bral peníze a zařadil se mezi ty, jak jste řekl, kterým stačí zůstat na místě. Jenže já vždycky hrál vysoko a když to nešlo, bylo to pro mě zbytečné.“

Také se říkalo, že jste si tehdy v Pittsburghu nesedl se Sidneym Crosbym. Bylo to tak?
„Ne, že nesedl, ale je pravda, že když jsem s ním hrál, musel jsem všechno stále tlačit k němu. A já nebyl zvyklý někomu stále nahrávat. Jistě, každý má nějakou pozici ve svém klubu a mně tam vzali, abych hrál s ním. Jenže mě takový styl hokeje nevyhovoval. Za každou cenu to dávat jemu, jak mě do toho trenér nutil. Když přece vidím volného někoho jiného, dám to jemu, ne? A ne Crosbymu, který je třeba obsazený.“

V zámoří to tak bývá, viďte? Že hvězda je ten, z koho se hvězda udělá.
„Jo, tohle bylo přesně ono. Z Crosbyho udělali hvězdu. Samozřejmě, on je dobrý. To je nutné uznat. Má konkurenci, ale jako hokejista je špička. Vždyť má teprve dvaadvacet roků, to ještě deset let může hrát v plné síle.“

Ještě by mě zajímalo, jestli se k vám doneslo, co o vás napsal ve své knize Jaromír Henyš, váš bývalý agent?
„U nás to není, ale něco jsem slyšel, říkal mi o tom Honza Hranáč (český spoluhráč ze Skalice). Něco, že jsem spával s ohryzky v posteli… Nevím, co vám na tohle mám povídat.“

Povězte, jestli se vás to dotklo.
(pousměje se) „Vždyť to je člověk (Henyš), který ani hokeji nerozumí. Nevím, co vůbec u hokeje dělá. On kdyby nespolupracoval s Wintrem (zámořský agent), tak by nebyl nikde. On byl můj agent na začátku, pak jsem je oba poslal pryč, tak se mi asi takhle chtěl pomstít…Vždyť mě ani nezná. Já s ním mluvil dvakrát v životě, jinak jsem komunikoval s Wintrem.“

Ať je to, jak chce, o vás se říká, že jste hodně svérázný člověk. Co vy na to? „Myslím, že když chcete něco dokázat, musíte mít svůj styl. Já nemůžu někam přijít a někomu se přizpůsobovat. V hokeji, kdybych dělal přesně to, co mi říká trenér, nikdy s e nikam nedostanu. Já jsem vynikal tím, že jsem byl kreativní. A pak přijde nějaký Henyš nebo Winter, kteří mi vyjednali nejhorší smlouvu, jaká šla, a mysleli si, že já to vyžeru. Tak jsem se vrátil a pak jsem tam šel nazpátek… Ne, víte, co vám řeknu, já mám rád sportovce, kteří ač něco v životě dokázali, zůstali sví. Nenechali se někým ovlivnit. Třeba Jarda Jágr. I o něm se přece říká, že je svůj, ne?“

Je to tak, má svůj styl.
„Vidíte. A je zajímavé, že každý ho sleduje a každý chce dělat, co on. V Česku je ikona. A já ho uznávám. Proč on by měl dělat něco jinak, když dokázal, co chtěl? Hodně lidí ho třeba zesměšňuje, ale tím prakticky zesměšňují sami sebe.“

Ale zpátky k vám. Souhlasíte tedy, že jste svérázný?
„Ano. A pro mě to je výhra. Nikdy jsem si do hokeje nenechal kecat. Jistě, nemůžete ignorovat, co vám trenér říká. Když po vás v NHL něco chce, uděláte to. Ale přece nejde dělat všechno doslova. Reálné situace jsou přece úplně jiné. Ať už v životě, nebo na ledě. Když já si dřu na sebe a vydělávám peníze pro sebe, proč bych se měl někomu líbit a být pro někoho fajn? Proč? Z jakého důvodu? Kdybych se choval jak bych chtěl, ale odvedl si svůj výkon, s kterým by byli všichni spokojení, tak čemu to vadí? Já si přece ve svém životě můžu dělat, co chci, proboha.“

Změnily roky v zámoří váš pohled na svět?
„To jednoznačně. Změní vám to život. Člověk získá sebevědomí. Když někdo hraje NHL a pak se vrátí domů, něco už znamená. A není to tak, že by byl namyšlený, zkrátka je jen sebevědomější. A pozor, namyšlenost a svéráznost jsou dvě odlišné věci. Že se nechcete s někým bavit? Tak se s ním nebavte. Nemůžete se nad něj ale povyšovat. Je třeba zůstat na zemi. I když hrajete NHL, nejlepší ligu na světě. Málokterý kluk se dokáže tam dostat… Já už to mám za sebou.“

Relex? V lese na lovu Na ledě to je pravý zabiják. Hráč, před kterým je třeba mít se neustále na pozoru, protože dokáže ve vteřině změnit ráz zápasu. Ale v civilu? Tam zběsilé tempo nevyhledává. Největší odreagování si Žigmund Pálffy dopřává v obklopení lesem. Nejlépe někde na lovu… „Jo jo, lovec Pampalini, to jsem já,“ usměje se slovenská legenda. „Baví mě to. Je to pro mě velký relax. Nejde o to, že si jdu něco střelit. Mám rád hory a lesy, tam si nejlépe odpočinu. Je tam klid, ticho a člověk si přebere v hlavě všechno, co se dělo, co se může stát. Celý život si znovu přehraje.“ Obout pevné boty a vyrazit na čerstvý vzduch, to byla odjakživa Pálffyho zábava. Po návratu z NHL jej navíc přátelé zasvětili do tajů loveckých rajonů. A tak si udělal zbrojní pas a teď při každé příležitosti vyráží. „Chodíme nejčastěji do Rimavské Soboty, tam je jeden krásný revír. S kamarády, pokecáme, je příjemné vypadnout na chvíli z toho kolotoče,“ pochvaluje si. A nemyslete si, s puškou taky umí něco trefi t. Doma se mu pomalu hromadí cenné úlovky. „Tento rok toho bylo dost. Jen zatím když to běží, nic moc netrefím. To je těžké,“ pokývá.