Rok 2009 byl pro něj zlomový. Naskočil do něj ještě v dresu jako profesionální fotbalista pražské Slavie, ale ukončil ho už v obleku a v kravatě coby manažer národního týmu. Nejsilnější příběh minulých dvanácti měsíců však viděl jinde. „Napsal ho žokej Váňa,“ řekl jednoznačně Vladimír Šmicer, legendární záložník, o vítězi Velké pardubické.
Prostornou šatnu v Edenu vyměnil za malou kancelář na Strahově. Parťáka mu v ní dělá reprezentační trenér Michal Bílek. „Je to dobře. Musíme být pořád v kontaktu,“ usmívá se Vladimír Šmicer. Po pravé ruce má přenosný počítač, po levé telefon. Ale k vyprávění o uplynulých dvanácti měsících, a nejen o nich, je nepotřebuje.
Jak budete vzpomínat na rok 2009?
„Pro mě jako pro fotbalistu to byl smutný rok. Hned v únoru jsem si zranil na soustředění v Dubaji koleno. Nejdřív jsem se snažil dát měsíc a půl dohromady bez operace. Bohužel to nevyšlo. Musel jsem jít na operaci a celé jaro jsem nehrál. Na podzim jsem se sice na hřiště vrátil, ale koleno nebylo v takovém stavu, abych mohl v šestatřiceti letech trénovat naplno a stačil těm mladým klukům. Tak jsem ukončil profesionální kariéru. Celkově tedy smutný rok.“
Co bylo na verdiktu o konci kariéry nejtěžší?
„Smířit se s tím, že už nikdy neuslyším potlesk fanoušků.“
Pozdrav fanouškům. • Foto Jaroslav Legner (Sport)
Opravdu tohle?
„Každý fotbalista má podle mě strašně rád potlesk. Jde se na hřiště ukázat, předvést. Alespoň já jsem měl vždycky největší radost, když se mi povedla akce a lidi mi zatleskali. To člověka zahřeje u srdce. No a tenhle potlesk už nezažijete. Stejně jako radost ze hry.“
Hnal vás vpřed potlesk už odmalička?
„Jo. Dá se říct, že jsem si tím dělal sebevědomí a uspokojoval vlastní ego. Když jsem věděl, že jsem v zápase zářil, a lidi mi to dali najevo, tak jsem z toho měl obrovskou radost.“
Byl jste „exhibicionista“ i mimo fotbalové hřiště? Třeba ve škole.
„To právě zase ne. Žádným recitátorem na besídkách jsem nebyl. Na to jsem si netroufal. Ve škole jsem ničím ostatní nepřevyšoval natolik, abych toho mohl využít. Zato ve fotbale jsem si věřil, že něco umím. A tak jsem tahal kamarády na fotbal. (usmívá se) Ale jinak jsem na mluvení před lidmi moc nebyl. A platí to dodnes. Exhibicionista určitě nejsem.“
Máte trému?
„V televizních rozhovorech ne. Ale když jsem například šel předávat cenu Týtý Lucii Bílé, tak jsem nervózní byl. Věděl jsem, že to není moje parketa.“
Zkoušel jste si v rámci sražení nervozity výstup předem doma před zrcadlem?
„Ne, to ne. Vždyť já tam ani neměl žádnou řeč. Jenom jsem jí popřál. Nic jiného. Měl jsem trému především z toho, že mě vybrali, abych šel předávat hlavní cenu. Kdyby se jednalo o druhé místo, tak by to nebylo takové. Ale takhle? Věděl jsem sice, že nic nezkazím, protože to ani nešlo, přesto jsem cítil nervozitu.. Jsem radši v pozadí. Tak tomu bylo i na hřišti a ani v kabině jsem nikdy nebyl vyloženě vůdčí typ.“
„Tím stářím možná. Něco jsem odehrál, dosáhl jsem pár úspěchů, takže moje postavení se změnilo a přirozený respekt tam byl. Ale někteří kluci už jsou vůdci ve dvaceti. Mají takovou osobnost a charakter, že je kabina bere. Já seděl spíš v koutě a poslouchal jsem starší. A taky trenéra. Ten byl pro mě autoritou číslo jedna.“
Který z trenérů vám dal nejvíce? Pavel Nedvěd nikdy nezapomene na to, co pro něj udělal Josef Žaloudek. Našel by se podobný kouč u vás?
„U mě to byl pan Šusta. Pod ním jsem prožil nejdůležitější léta mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem. Tedy jalová léta, kdy kluci poznávají cigarety, pivo. A právě pan Šusta měl na mě v tomhle období obrovský vliv. Nic mi nedal zadarmo.“
Viděl ve vás talent?
„Potom už možná jo, ale ze začátku si podle mě nebyl jistý. No a mně dělalo dobře mu dokazovat, že na to mám. Po roce ve slávistickém tréninkovém středisku mládeže mi totiž řekli: Hele, klidně si běž zahrát do Viktorky. Jenže já jsem zůstal. Vyhovovaly mi tréninky pana Šusty, jeho náročnost.“
Kouč Jiří Šusta proslul tím, že se s ničím a s nikým nepáral.
„Přesně tak. Všem řekl do očí na rovinu, jak to je. Protekce u něj neexistovala. Kdo byl dobrý, hrál, kdo ne, seděl.“
Jak vás v telecích létech krotil? Nedvědovi Žaloudek jednou nadělil i pár facek.
„Pár facek nám nedal. Ale pár nepříjemných situací tam bylo. Nejhorší však byl pocit, když jsme ho něčím zklamali a věděli jsme to my i on. Špinavé svědomí, to byl pro nás největší trest.“
Chodili jste mu potají kouřit?
„Já měl výhodu, že jsem nikdy nekouřil. Tenkrát za komunismu se navíc mladým dostávalo k cigaretám špatně. Hůř než dnes.“
Šmicer, Svěcený a Michal Bílek v elegantních oblecích. • Foto Blesk
Neříkejte, že jste jako dítě nikdy nezkoušel kouřit.
„Samozřejmě, že jsem to zkusil. I doma jsem si vzal cigarety. Ale nikdy jsem nešlukoval. A do toho jsem si říkal: Chci hrát fotbal a fotbalisti nekouřej. Tak jsem s tím ani pořádně nezačal. I když mi to docela chutnalo. To bylo ale asi tím, že jsem to nešlukoval.“
Co tenkrát frčelo? Sparty?
„Startky! Bez filtru. Ale na pouti u nás na vesnici jsme si občas vystřelili i doutník. Po příchodu do Prahy, což bylo ve čtrnácti, už mě nic z toho nelákalo. Byl to docela paradox, protože rodiče kouřili, sestra taky. V rodině jsem jediný nekuřák.“
Co pivo?
„Neměl jsem čas chodit na pivo. Studoval jsem obchodní akademii. Vyučování mi končilo ve tři odpoledne. Od pěti jsem měl trénink a domů jsem přišel mezi sedmou a osmou. Kdy jsem se já vlastně poprvé napil piva? V sedmnácti? Vůbec nevím.“
Jinak si ovšem fotbalisté umějí vyhodit z kopýtka. A to i vyhlášení profesionálové z anglické Premier League, což dokumentoval čerstvý příklad z Tottenhamu. Jeho hráči si zaletěli na vánoční party do Dublinu a slízli za to mastnou pokutu…
„Vánoční party je v Anglii tradice. Na to se všichni hráči těší, protože na oslavy jinak není čas. I přes celé Vánoce se hraje. Takže když je volný předvánoční týden, tak se udělá večírek. Klub o tom ví, ale organizují to hráči. A protože kluci z Tottenhamu vědí, že se v Londýně nedá nic utajit, tak vyrazili do Dublinu. Mysleli si, že před tím utečou, ale to už je asi dneska nemožné.“
„Prostě se zamluvila hospoda. S bodyguardy, kteří hlídali, aby se dovnitř nedostal nikdo cizí. Dali jsme si společnou večeři a po ní hrála hudba. Jenže pak se to stejně rozuteklo po barech.“
Na liverpoolské party se chodilo v převlecích. Zažil jste to na vlastní kůži?
„Ne. Znám to už jen z vyprávění. Patrik (Berger) mi říkal, že ještě za trenéra Evanse, který mužstvo vedl před Houllierem, se chodilo na vánoční večírek v maskách.“
Jakou zvolil Berger?
„Byl za Skoťáka. Měl oblek se sukní. Prostě komplet se vším všudy. Já jsem se ho samozřejmě hned ptal, jestli byl taky naostro.“
A?
„Říkal, že ne. Bál se a byla zima. Houllier však podobné srandy zatrhl a od té doby to bylo pojímané v Liverpoolu jinak než dřív. Decentněji. Za šest let jsem nezažil v souvislosti s vánočním večírkem větší průšvih.“
Zato jinde se děly věci.
„Když jdou Angličané do akce, tak jdou. Navíc oni neumějí ani moc pít. Hospody jim zavírají v jedenáct a bary ve dvě ráno, takže už v jedenáct jsou, jak bych to řekl…no, plni energie a vyvádějí. U nás je to klidnější, my nikam nespěcháme. (směje se) Ale obecně už dnes platí, že s alkoholem ve fotbale je konec. Nejde to jinak. Hlavně v Anglii. V prosinci tam hrají minimálně sedm osm zápasů, a kdyby nedodržovali životosprávu, neuhráli by to.“
Trénuje se vlastně i na Štědrý den. Je to tak?
„Ano. Čtyřiadvacátého ráno jsme normálně odtrénovali. Ale pětadvacátého jsme se sešli až odpoledne. V Anglii se totiž dávají dárky pětadvacátého ráno, tak aby to kluci stihli. No a šestadvacátého se už zase hraje. Stejně jako na Nový rok. Pamatuji se také, že jsme jednou byli na Silvestra na hotelu.“
Jaké to bylo?
„Večeře, přípitek a hurá na kutě. Na půlnoc jsme nečekali. Posunuli jsme přípitek na desátou. Popřáli jsme si hodně štěstí a zdraví do Nového roku a šlo se spát.“
Jak jste si zvykal na „pracovní Vánoce“?
„Nebylo to jednoduché. Když jsem chtěl sedět doma u pohádky, dát si k tomu cukroví, tak jsem musel pryč. Ne že bych si k snídani nedal cukroví, ale přece jen to je jiné, když víte, že za pět minut mažete na trénink.“
Co na to říkala rodina?
„Děti ještě byly malé a manželka s nimi nezůstávala sama. Většinou jsme pozvali na Vánoce její rodiče.“
„Tak já jsem měl dobré spalování i jako hráč, takže jsem se ani moc hlídat nemusel. Většinou jsem nadbytečná kila hned vyběhal. Ale trošku jsem brzdit musel. Třeba poslední dva roky v Bordeaux jsem chodil během svátků běhat, protože okamžitě po krátké vánoční pauze byly testy. Teď jedu poprvé absolutně bez omezení a určitá výhoda to je.“
Vaše manželka Pavlína glosovala konec vaší kariéry mimo jiné slovy: Aspoň nám Vládík konečně přibere. Už se na tom pracuje?
„Doufám, že to tak rychle nepůjde. (usmívá se) Zase až tolik jsem nepřibral. U mě to bez sportu nejde. Chodím si zahrát fotbal, minimálně jednou týdně se snažím hrát hokej. Byl jsem na beachvolejbalu, na tenisu….“
Pavel Nedvěd si poté, co dal hráčské kariéře vale, vytyčil před sebe další sportovní mety: uběhnout maratón, absolvovat na kole jednu etapu Tour de France.
„To jsem slyšel. Pavel Nedvěd, to je blázen. (směje se) Maratón? Když jsme běželi deset kilometrů, tak jsem myslel, že to nedoběhnu. A on chce běžet maratón… Kdyby ho uběhl, tak to teda vůbec končit nemusel. Kdybych ho běžel já, můžou mi na třicátý kilometr přistavit vozík.“
Nedvěd přitom tvrdí, že má rozhašená kolena a kotníky.
„On to říká od dvaceti. Když přijel na nároďák, tak pokaždé spustil: Mě bolí kotník. Ale vždycky pak na hřišti lítal jak blázen. Jsem na něj zvědavý.“
Vás tedy jiné sportovní cíle nelákají?
„Mou sportovní metou je zkusit se dostat níž s handicapem na golfu. Neříkám dostat ho pod nějaké číslo, ale pod Láďu Vízka. On má nějakých jedenáct, já dvanáct. A pak mám samozřejmě pracovní přání.“
A sice?
„Když už mě sem vzali, tak abych tu byl něco platný. To je moje motto pro rok 2010. Můj jednoznačný cíl je pomoci dát dohromady takový tým, který by postoupil na mistrovství Evropy 2012. Pro to se budu snažit dělat maximum.“
Co bylo nejtěžší po přechodu do nové životní kapitoly?
„Po fyzické zátěži se mi nestýská. Tělo mě bolí. Jdu si třeba zahrát fotbal a hned cítím koleno. Že bych tedy doma seděl a říkal si: Ty jo, já bych jel radši na trénink než na Strahov do kanceláře, to ne. Třeba Méďa si šel po skončení kariéry okamžitě zaběhat. Já jsem skončil před dvěma měsíci a ještě jsem si zaběhat nebyl ani jednou.“
Vladimír Šmicer v Seefeldu • Foto Sport
Jak váš přechod z dresu do civilu strávila rodina? Museli jste se naučit žít jinak?
„Ani ne. Rodina funguje stejně. Ale hlavně je ráda, že jsem zůstal u fotbalu.
Máte víc času na děti?
„Ano. Přes týden ani tak ne. Ale víkendy mám volnější. Samozřejmě, že musím taky sledovat zápasy. Jako manažer národního mužstva musím mít přehled o hráčích. Když je liga, tak buď koukám na televizi nebo jdu na stadion. Ale zabere mi to dvě tři hodinky. Nemusím jet den předem na soustředění.“
Jak tohoto „nadstandardu“ využíváte?
„Třeba se sebereme a jedeme na chatu. Na to děti vůbec nebyly zvyklé. Že bychom je po škole naložili do auta a vyrazili na víkend pryč. Nebo si s nimi můžeme udělat prodloužený víkend. Je to pro ně pozitivní změna.“
Začínali jsme rozhovor ohlédnutím za rokem 2009, tak jím i skončeme. Zaujal vás v minulých dvanácti měsících nějaký mimofotbalový mimořádně silný lidský příběh?
„Žokej Váňa! To byla obrovská bomba. Někdy před dvěma roky říkal, že končí, a najednou Velká pardubická 2009, on ji jede a vyhraje ji.“
Viděl jste to v přímém přenosu?
„Neviděl. Musel jsem si pořídit záznam toho dostihu. Ale když jsem si ho pustil, tak to bylo něco famózního. I s tím komentářem. Znal jsem sice výsledek, přesto jsem měl po celém těle husí kůži. Kdybych to viděl v přímém přenosu, tak nevím, co bych dělal. Zkrátka obrovský a neuvěřitelný zážitek. To je příběh roku!“
Jaký příklad by si z něj měli vzít ostatní?
„Určitě tu lásku ke sportu. Bez ní by to prostě nešlo. On koním a dostihům obětoval všechno. Kolikrát spadnul z toho koně. Přesto na něj vylezl a šel do toho znova a znova. Ukázal všem, že stojí za to bojovat. Nikdy se nevzdal. A miluje svůj sport.
|
Vladimír Šmicer Výška/váha: 178 cm/73 kg Pozice: manažer české reprezentace Stav: ženatý, manželka Pavlína (dcera bývalého reprezentanta Ladislava Vízka), dcera Natálie (1999), syn Jiří (2004) Profesionální kariéra: ofenzivní záložník – Slavia Praha (1992–1996 a 2007–2009), Racing Lens (1996–1999), FC Liverpool (1999–2005), Girondins Bordeaux (2005–2007) Reprezentační kariéra: 81 zápasů/27 branek Úspěchy: s reprezentací 2. místo na EURO 1996, 3. místo na EURO 2004, 3. místo na Poháru FIFA 1997, čtvrtfinále na ME „21“ 1994 a 1996, účast na EURO 2000 – na klubové úrovni se Slavií mistr české ligy 1996, 2008 a 2009, s Lens mistr Francie 1998 a vítěz Ligového poháru 1999, s Liverpoolem vítěz anglického Ligového poháru 2001 a 2003, Anglického poháru 2001, anglického Superpoháru 2001, Poháru UEFA 2001, Superpoháru UEFA 2001, Ligy mistrů 2005, s Bordeaux vítěz francouzského Ligového poháru 2007 Zajímavost: do finále Ligy mistrů 2005 proti AC Milán, posledního svého zápasu za Liverpool, nastoupil až ve 23. minutě, kdy střídal zraněného Kewella, po přestávce snižoval gólem na 2:3 a po konečné remíze 3:3 se trefil jako poslední i v penaltovém rozstřelu, čímž přispěl k nečekanému vítězství „reds“nečitelný.“ |
