Těžkej Pokondr: Věděli jsme, že je Woods prcíř

„Teď jsme chtěli přivést Tigera, ale kývnul nám na týden, kdy jsme doma,“ vtipkoval prvně jmenovaný člen známé dvojice v uvolněném rozhovoru pro Nedělní Sport.

Sedíme v kanceláři ředitele Frekvence 1. Oba moderátoři už mají po „šichtě“, ale na čtyřicet minut se ze zpovídajících stanou zpovídaní. Neztratí při tom svůj typický humor, ať už se mluví o jakémkoliv tématu. A vše dokresloval charakteristicky nakažlivý smích Romana Ondráčka.

Do vašeho pořadu si občas zvete sportovce. Jaké s nimi máte zkušenosti?
RO: „Zveme si je poměrně často, protože máme ke sportu velmi kladný vztah. Záleží i na tom, jak mají kluci čas. S Radkem Štěpánkem jsme se domluvili, že ať to ve Španělsku dopadne, jak to dopadne, tak k nám do studia přijde. Dorazil až v úterý. Oni nakonec skákali, že se to jako by povedlo, tak si tu radost asi chtěli užít v Barceloně ještě den navíc.“ (směje se)
MP: „Byli jsme domluvení už předtím, že po každém Davis Cupu bude v pondělí u nás. Vynechali jsme jen po Chorvatsku. Jinak se snažíme zvát hosty podle aktuálních událostí, nebo když nás někdo hodně zajímá. Když se to ve fotbale mlelo, měli jsme tu Ivana Haška nebo Láďu Vízka, který je velmi vděčný glosátor nejen fotbalu. Nebo Frantu Straku, když byl krátkodobě koučem nároďáku.“
RO: „Teď jsme poslední dny vyjednávali s Tigerem Woodsem, ale je to taky takový blbec. On nám kývnul zrovna v týdnu, kdy jsme doma.“

K Tigerovi se dostaneme. Ještě k těm našim sportovcům. Nejsou moc škrobení, někdy mi přijde, že se nedokáží moc odvázat. Radek Štěpánek je šoumen na hřišti, ve vysílání to tak nevypadalo.
RO: „Jak kdy. Máme zkušenosti z uvádění Hokejisty roku. Víme, že ti kluci mají rádi humor, v podstatě jdou na humor na první dobrou. Nejsou tam žádní raketoví inženýři, tím pádem neříkám, že jsou tam úplní blbouni, ale rádi se baví. Nicméně předtím jim manažeři, bafuňáři řeknou: ,hele netvařte se tak blbě, nesměj se každýmu fóru do televize, ať nevypadáš jako jelito.‘ Jsou potom skrečovaní. Když přenos skončí, zase se rádi baví. S námi je to tak, že když se neznáme osobně, tak se prvními dvěma otázkami oťukáme. Pak to povolí. Oni zjistí, že o něm i něco víme a můžeme to rozjet. Ale ono to není jen u sportovců. Prostě ten host čeká, jestli ho rozhodíme. A když zjistí, že je to v pohodě, tak to z něj spadne. Sportovci se více jako by hlídají. Jsou nabrífovaný: ,hele neříkej tam tohle to, není to ještě podepsaný, tohle nepropal a tak dále‘.“
MP: „Ale jinak na rozdíl od lidí ze šoubyznysu, které před vysíláním neznáme, mívám pocit, že sportovci si myslí, že je chceme nějak vykoupat. My chceme dát i kontroverznější otázky, ale vždycky chceme, aby ten rozhovor byl příjemnější, protože vysíláme ráno a lidi nechtěj být po ránu nasraný, že tam řešíme nějaké věci. U sportovců jsou výjimky, třeba Šmíca. Jak se mu líbilo v Bordeaux, jak dostávali kartóny vína. Nebo Vizour je stejnej.“



Máte nějaký sen, koho byste chtěli jednou pozvat?
RO: „Vždycky jsme tu chtěli mít Martinu Navrátilovou. Ona by se asi jako jedna z mála rozpovídala o tom, jak funguje současné vedení tenisu, protože sama řekla, že dokud bude Kaderka na své pozici (šéf tenisového svazu – pozn. red.), tak ji vůbec nezajímá. Zkoušeli jsme to přes Petra Kordu, ale nevyšlo to.“
MP: „I Mandlíkovou bychom chtěli.“
RO: „Koho jsme nestihli, to byl Franta Veselý. V lednu jsme dělali Slavii bál na Žofíně, ještě jsme ho tam vyzdvihli. Dokonce nás pozval, ať s ním jdeme kdykoliv na fočus, ale to jsme nestihli.“
No a kdyby čistě náhodou dorazil i Tiger Woods, na co byste se ho zeptali?
RO: „Jestli je opravdu takový prcíř. (směje se) Sice mi přijde scestný prohlášení jeho ženy, musela to tušit. Měli jsme tu nedávno ve studiu Hanku Zagorovou, tak použiju termín, že dělala ,zagorku‘, když tvrdí, že o tom nevěděla. Známe pár golfistů a v těch kruzích se to vždycky povídalo. Třeba s tou poslední milenkou byl prakticky poslední dva roky pravidelně na greenu.“

Takže vy jste to věděli dříve, než jeho žena...
MP: „No chtěli bychom se to určitě dozvědět. (směje se) U něj je zajímavé, že on je takový rychlý šíp. Vzor sportovce, jen samý klady a najednou ratata ratata, jedna, druhá, třetí, čtvrtá. Kdyby se to stalo u kohokoliv jiného, nebyl z toho takový humbuk. Ale on, vzor všech vzorů a najednou tam létají holky, tak to všechny zajímá.“

Každopádně se mu život změnil během několika dnů.
MP: „U něj to byl fofr, pak to jelo.“
RO: „Je vidět ten kontrast. Když se něco stane u zahraničních hvězd, tak to má dopad. Obávám se, že kdyby se tady cokoliv stalo, koneckonců Jirka Hudler toho byl vzácným příkladem, tak se to zapomene, zakope pod stůl. Ale ono je to vlastně dobře. Co je komu do toho. Je to osobní život.“

Přejděme na jiné téma. Jaký je váš vztah ke sportu?
RO: „Já to tedy řeknu naposledy a s tím se rozloučím.“
MP: „Á, legenda, tak to já si jdu číst.“
RO: „Byl jsem samozřejmě strašně dobrej, to říkám trochu skromně. Co mě zastavilo, tak to bylo jednak zranění kolene, a taky Jarabinský. Já jsem hrál velmi dobře za Rudou hvězdu Praha, pak přišla nabídka ze Sparty. To byla éra, kdy tam byl Tomáš Skuhravý a Ivan Hašek (Ondráček je ročník 1966). Nějak jsme si nepadli s Jarabinským do noty, v životě mě nepostavil. Zasklil mě. Nezazlívám mu to. Já jsem se potom našel v ragby. Šel jsem hrát za Tatru Smíchov a díky tomu, že jsem byl rychlý, tak jsem veškerým skládkám utekl. Hrál jsem dlouho, skoro sedm let. Do té doby, než jsem začal mít podobné zájmy, jaké má teď Tiger. Do osmnácti. Do té doby jsem byl kovaný sportovec a holky mě nezajímaly. Jinak mám vztah velmi pozitivní. Teď jsme se rozhodli, že si koupíme s Milošem veslařské stroje.“

Musíte zlepšit kondici?
RO: „Když jsme byli na fotbalovém McDonald´s Cupu, bylo to tragický. My tam lítali jako čamrdy, všichni stáli na místě a dávali si to. Pak jsme se potkali na pumpě na plzeňský dálnici. Já byl úplně dřevěnej.“
MP: „Ztvrdlý lejtka z ničeho.“

Kdyby vás viděl Jozef Jarabinský, tak by ho to utvrdilo v názoru, že vás zasklil právem.
RO: „No jo, ale kde je dnes Jarabinský, a kde jsem já, že jo.“ (směje se)

Kdy jste se s ním vlastně potkal?
RO: „To mi bylo jedenáct dvanáct, někdy v roce 1978 nebo 1979. Mě ale nikdo nenajde ani na soupisce, protože mě v životě nepostavil.“

Čím to bylo?
RO: „Je to vůl.“ (směje se)

Jak jste na tom byl vy, Miloši?
MP: „Na základce jsem hrál každý den do bezvědomí fotbal, škvárové odpoledne, to bylo moje. Pak jsme ještě hráli líný míč, to už jsme byli ze základky venku. Tam jsme se dostali i do extraligy, ale skončili poslední. Tam už to byla velká prasárna, je to jeden z nejtvrdších sálových sportů, praskaly kosti. Do nějakých patnácti jsem hrál tenis. A pak už přišel showbyznys. Tenis mám rád dodneška.“
RO: „Tenis hrál Miloš docela dobře. Ale v tý Plzni, to bylo bizarní. Tam už to začalo tím, že jsme měli dresy zasunutý v trenkách. Stará škola nastoupila. Všichni měli ty vykasačky a my vzorově a zároveň to bylo hned vidět...“

Jako děti jste mydlili turnaje barák proti baráku?
RO: „To jsem miloval, hrávali jsme turnaje. I ve škole jsem měl rád olympiády. Ať zase někoho nepobuřuju, já byl talentovaný, na co jsem šáhl, to se mi povedlo.“
MP: „Já si jdu číst...“
RO: „Když mě Jarabinský vyhodil, tak si mě všiml atletický trenér, ten byl moc dobrý. Ještě jsem běhal za Spartu čtyřstovku. Ale fotbal jsem měl rád.“
MP: „My to měli tak, že když bylo mistrovství světa v hokeji, mydlil se hokej, dělaly se dresy, betony, oblepovaly se hokejky. Přitom venku už hřálo sluníčko. Hrálo se. Pak přišla nějaká fotbalová akce. Více se to prožívalo, hrály se turnájky mezi baráky. Nevím, jestli to funguje i teď.“
RO: „Taky si vzpomínám, nevím, že na sídlištích byly ty klepáče. My jsme hráli hlavičky, malý fotbálek. Ale nechci, abychom působili jako staří dědkové a mudrlanti. Bylo to prostě jinak.“

Miloši, Máte z tenisu nějaký cenný skalp?
MP: „To nemám, to bych kecal. Hrál jsem do starších žáků za Rapid Praha, hrála se nějaká třída. Zahrál jsem si nějaké turnaje, jenže pak už jsme si i někam zašli a byl konec.“
RO: „Já nevím, jestli to čtenáři vůbec unesou, ale já hrál mimo jiné i tenis. Jako jeden z mála jsem měl specializaci na trávu. Trénoval jsem u Kodeše, který tady měl jediný trávník. Ale on už si to ani nepamatuje.“ (směje se)
MP: „On o tom ani neví. Jo, bacha. Ale teď jsem si vzpomněl, mám jednu libůstku, zahrál jsem si v Los Angeles v Beverly Hills na kurtu, kde trénovala Martina Navrátilová. Sice je to hovno platný, protože tam má jednu destičku. Ona a známý trenér Jack Kramer. A hrával tam i Sylvestre Stallone.“

Pravidelně jezdíváte do zahraničí na zápasy velkých klubů. Která z cesta byla nejpovedenější?
RO: „Je to čím dál horší s časem. Máme sedmičlennou partu a když nám to vyjde, snažíme se vyrazit jednou na jaře a na podzim.“
MP: „Než jsme rozjeli tuhle partičku, byli jsme třeba na Roland Garros a několikrát na NHL. Jednou jsem tam byl s Jirkou Hrdinou, Gretzky měl v té době těsně před rozlučkou s kariérou. Jirka tam s někým něco zařizoval, šli jsme tunelem. A proti mně šel Wayne, navoněný, v obleku a držel si takový pytel, za ním frajer a táhl mu bagáž. Měl jsem na chviličku v sobě pocit, že ho požádám o fotku, ale pak jsem si řekl: Ty jo, na to nemám. Tady ho opruzovat v tunelu, když jde do autobusu. Ale stáli jsme proti sobě a já úplně hotový: ,ty vole Wayne‘.“
RO: „Já mám jiný zážitek a ten je trochu smutný. Jednou jsme se vraceli s ženou z Jamajky a ztratily se nám kufry. A asi za dva dny mi volali z letiště, že je našli a přivezou mi je domů. A u dveří mi zazvonil Jirka Holeček, který mi je přivezl. Říkal jsem si, jak je to u nás nedůstojný, že taková legenda, sympaťák mi přivezl kufry.“

Vraťme se ještě k těm zážitkům. Které patří k těm nejlepším?
MP: „Já byl jednou v Riu na karnevalu, jel jsem taxíkem a řidič vůbec nekoukal na cestu, byla zácpa, šouralo se to, tak si četl za jízdy. Měl před sebou obrovské noviny a, vidím to jak dneska, titulek Fla-Flu. Říkám si, moment, co to je. Ptám se ho a on na to: Flamengo-Fluminense. Karneval? Do prdele! To tady nikoho nezajímá, to je pro turisty. Fla-Flu! Tak jsem z hotelu sehnal lístky.“

Jaký dojem na vás udělalo slavné Maracaná?
MP: „Pro mě to bylo trošku zklamání, je to rozpadající se stavba. A ještě, jak Brazilci nemají prachy, tak chodí s prominutím chcát do tribun a to prý rozežírá zbytek stadionu. Když jsme tam byli, vršek stadionu byl úplně uzavřený, sedělo se jen dole. Ale ono je to i tak nějakých šedesát tisíc. Jediné, co připomíná historii, jsou otisknuté nohy Pelého, Didy, Vavá a tak dále. Jinak atmosféra báječná, všichni tancovali sambu. Bylo to finále brazilského poháru, prodlužovalo se, pak tam běhali půl hodiny s pohárem okolo hlavy. Flamengo ještě trénoval Mario Zagalo, takže jsem viděl starýho vlka, jak tam lítá. To pro mě byla bomba. Chtěl bych to vidět ještě jednou. Ale stadion? Velký jako prase, jenže starý, zašlý, smradlavý, rozpadlý. Divný.“

V Evropě se vám něco líbilo?
MP: „Pro mě jednoznačně Anfield Road. A Highbury. Stihl jsem na něm jeden z posledních zápasů Arsenalu, byla to Liga mistrů s Realem Madrid. Staré Highbury bylo nádherné. Chápu, že už nevyhovují době, ale takové stadiony už nejsou. Mačkali jsme se tam na sebe.“
RO: „Já mám zážitek z poslední doby, a to je Slavia–Lille 1:5.“ (směje se)

Ale aspoň jste viděl hezký stadion.
RO: „No začalo to výborně. Červenobílá, sííííla. A pak to byla síla. Každopádně co se týká zážitků, tak určitě Liverpool. Byli jsme tam téměř na celé EURO 1996. A pak jsem tam byl na Chelsea, když se Baroš srazil s Čechem (semifinále Ligy mistrů 2005 – pozn. red.). Mně se to hodně líbí i v Allianz Areně v Mnichově. Výborná atmosféra, zázemí se vším všudy. Všechno je na karty, nikdo vám nesahá na jídlo rukama od ušmudl a ných peněz.“

MP: „A máme ještě jeden zářez. Boca Juniors. Ale ne na zápase. Boca jsou ústa, stadion je ve tvaru pusy, naprosto unikátní. Poprvé v životě jsem viděl, že logo coca coly bylo modrožluté. Uličky, krámky, všude Maradona. Přijdu do obchodu, majitel ukazuje fotku. Diego s mojí rodinou. Je to Bůh. A stadion je unikátní.“ RO: „Ony takové Blšany taky nejsou k zahození.“

Tak tam jsem několikrát byl pro změnu já.
MP: „Liga mistrů v Blšanech, to by byla bomba. (směje se) Jinak jsme rozebírali, kam bychom se chtěli jet podívat. Když vyjde na jaře Barcelona, největší kluby máme pokryté. Potom mě láká Celtic–Rangers. Myslím, že to bylo vyhlášené jako nejtvrdší derby. To bychom chtěli strašně rádi vidět. Nemusím Istanbul, tam jsem byl v den derby a tam bych na fotbal jít nechtěl.“ Doporučuji.
MP: „Když tam chodí s kudlama v kapsách... Byť říkají, že atmosféra je tam skvělá, tak mezi Turky bych nemusel.“
RO: „A pak jsi měl ještě třídenní průjem.“
MP: „Jo, pak jsem si to ještě kebabem pojistil. Ta vzpomínka není nejlepší. Když jsem viděl, jak se davy fanoušků táhly městem, měl jsem sevřenou zadnici.“

Vraťme se ještě k práci a rozhovorům. Myslíte, že byste uměli dělat v televizi třeba poločasové nebo pozápasové interview, která bývají často kritizovaná?
RO: „Bavili jsme se o tom s Ivanem Haškem. Na Nově jsou ti dva kluci, co dělali na tom sportovním kanále. Je to jiný přístup než v ČT, kde je typické to kvádro, vestička.“
MP: „Co říkáte na obdrženou branku?“
RO: „Teď se nenavážím do Míry Bosáka, protože toho mám jako jednoho z mála rád, ale je to vždycky strašně kostrbatý. A oni těm klukům nenahrají. O poločase tam byl Ivan Hašek a on dostane otázku. Co říkáte...“
MP: „Mrzí vás ten inkasovaný gól. Co je to za otázku?“
RO: „Třeba zápas s Belgií. Tak začnu, trenére, váš první zápas, mimochodem výborný. A pak jdeme na otázky. A můžou přijít i nepříjemné. A oni rovnou začnou tak jako připosraně, takže vidím, jak se i ten Ivan naladí do stylu: ,tak jako kluci hráli ze všech sil, jsem strašně spokojený, to víte, není to jednoduché. Taktika byla, do toho taky Kleki Petra (Karel Brückner – pozn. red.)‘. Jo, to byl podle mě škodič. Speciálně pro novináře.“

Jak to myslíte?
RO: „Můj soused je Míra Beránek. My jsme to s ním řešili, ptali jsme se ho: ,Míro, ku..., proč on nemluví? Je to trenér reprezentace‘. Že prý nesnáší novináře, že jsou špína a škodí fotbalu. Co to je za stratéga?“
MP: „Hlavně to patří k jeho práci, to přece nejde. Nemusí to milovat, ale tiskovka je jeho práce. A nebo musí mít vedle sebe frajera, který bude mluvit za něj.“
RO: „No to byl Míra. Jenže to byl taky mudrlant, on zase nechtěl něco prozradit, protože on (Brückner) mu řekl: Nic neříkej. A co Mírovi zbylo? ,Tak, nastoupí Baroš.‘ Ale on byl chudák. Říkal mi, že tam byl jako loutka. A taky to po mistrovství světa odsr.. jako jediný. On byl doslova a do písmene obětní beránek. Ale zažili jsme s ním jednu vtipnou příhodu.“

Povídejte.
RO: „To bylo tak čtrnáct dní před odjezdem na mistrovství světa. V novinách to lítalo: čtvrtí na světě, fi nále asi Brazílie–Česko. Seděli jsme v knajpě a ty štamgasti: Tak Míro, jak to vidíš? (imituje Beránka) Pánové, takhle, nepsaný finále Brazílie a my. Každý na něj, ať jde do prdele. A Beránek na to: Budeš vidět, všichni budete překvapený. Hele, vyhulili jsme s Ghanou a Itálií, Míra se vrátil ve čtyři ráno potají a čtrnáct dní nevycházel. A jen ty vesnický, to jsou ortodoxní volové (ukazuje jak stojí u plotu), stojí za plotem u lesa, hvízdají na něj a volají: Míro! A Míra, zatažený žaluzie. Tak mu říkám, vylez, vždyť jde o prd. Přišli jsme do hospody a každý: Ty vole, mistr světa je tady. Každopádně on do odnesl jako jediný."