Na svůj první trénink v Prostějově přijel v létě vlakem a od nádraží na kole. Pro sebevědomí a respekt, které tam během necelé poloviny základní části basketbalové Mattoni NBL nabral, aby se však Aleš Chán vrátil s dodávkou.
Do loňska přehlížený hráč, odložený mistrovským Nymburkem, hraje svoji životní sezonu, v mnoha ukazatelích je mezi špičkou ligy a svému týmu pomáhá v boji o druhé místo tabulky.
Přiznává, že patří k ohroženému basketbalovému druhu. Vysocí centři, klasické pětky, dnes těžko hledají uplatnění, protože parametry, s nimiž třeba Jiří Zídek prorazil jako první Čech do NBA, jsou na ústupu před mrštností a technikou.
Chán (29) však době navzdory vláčí svých 214 centimetrů ligou a doufá, že doba hromotluků se zase vrátí.
Na čem jste si v létě dal záležet natolik, že se vám tak daří?
„V přípravě na zápasy a v tréninku se nezměnilo nic. Velkou změnou je, že hraju pro lidi, kteří věří, že mančaftu můžu pomoct. To se pak hraje úplně jinak.“
V Nymburku to tak nebylo?
„Vždycky jsem měl pocit, že trenér Katzurin raději hraje s menšími pohyblivějšími hráči, že se nechce moc pouštět do hry s velkými pivoty. Většinu času tomu tak bylo. Jakmile přišly důležitější zápasy, tak jsem nebyl na programu. To mě docela štvalo.“
Přiznejme si, že pro hráče vašich parametrů a stylu hry není v současném basketbalu zrovna ideální podnebí. Co je potřeba k tomu, aby se pivotman jako vy prosadil?
„Je pravda, že spousta trenérů prosazuje moderní běhavý basket. Hodně z nich se snaží rychle zakončovat útoky, měnit tempo hry. To je strategie, která vyloženě pro dlouhé není. Na ně se musí hrát. Dlouhý potřebuje k sobě rozehrávače. Potřebuje, aby udal tempo hry, aby ji zklidnil, rozestavěl mu hráče kolem. Musí se tak trochu přizpůsobit styl celého mančaftu.“
Což se, jak vidno, moc neděje.
„Když se to udělá a klasická pětka se využije, tak potom je takový hráč dominantní. Jde o to, jestli je trenér ochoten to risknout, a nebo, a to je bohužel případ většiny evropských klubů, kde kluci kolem 215 centimetrů jsou, že je mají jako poslední lajnu v obraně a na pár clon v útoku.“
Co tedy musíte umět lepšího než menší hráči, abyste se vyplatili?
„První věc, a naprosto základní, je úspěšnost střelby. Velkej chlap musí mít 60 až 65 procent střelby z pole. Prostě musí. Jinak nemůže přesvědčit nikoho, že je lepší mu to hodit dolů, než aby stříleli malí hráči z trojky. A hodně pomáhá, když je dominantní pod vlastním košem. Když zblokuje střely, uskáče si balony a ubrání si hráče jeden na jednoho tak, aby mu nikdo nemusel pomáhat. V tu chvíli vzniká něco, co trenéři naopak mají hodně rádi. On jim uhasí spoustu chyb rozehrávačů, když jim někdo uteče, snižují procento střelby protivníka a nabourává jeho sebevědomí.“
Zvyšují vaši cenu i bloky nebo drtivé smeče, k nimž jste předurčeni?
„Pro mančaft je důležité momentum. Pokud zablokuju balon a z protiútoku dáme dva body, znamená to víc věcí naráz. Jejich hráč si nebude tolik věřit a my naopak dáváme laciný koš, což zvedá sebevědomí nám. Ať už jsou to bloky nebo smeče, jsou to věci, které psychologicky působí na mančaft.“
To se vám musel vyloženě líbit poslední domácí zápas Nymburka v Eurocupu. Jejich pivotman Ricci ho otočil přesně takovým stylem, jaký popisujete.
„Ricci zahrál famózní druhý poločas. Zahrál jako těžký a dlouhý pivotman a Bamberg na něj neměl odpověď. Popravdě říkám, že to je styl hry, který já mám rád, a o němž si myslím, že se zase začne uplatňovat.“
Bylo vám líto, že se stylem hry, který Nymburku od vás neseděl, tam prorazil jiný?
(úsměv) „Může být, ale třeba není všem dnům konec a já se tam zase ukážu.“
Nadejde vás čas s rozšířením vymezeného území, což je věc, která je v NBA a u nás se dlouho plánuje?
„Já jsem na to hrozně těším! Koukám, jestli se to povolí nebo ne. Má se dávat i půlkruh pod koš, kde neplatí útočný faul. A kdyby se tohle udělalo, tak mi to zahraje strašně do karet. Byl bych za to rád. V tu chvíli by hra byla ještě fyzičtější a pomohlo by to hráčům, jako jsem já. Doufám, že to zavedou ještě dřív, než půjdu do basketbalového důchodu.“
A pokud ne? Jak si má poradit basketbalista vašich, dejme tomu atypických parametrů?
„Dlouzí by měli být vychovávaní zároveň jako křídla. Aby mohli hrát zvenku a být univerzální. Ne snad, že by to tak moc upotřebili v zápasech, ale všechno, co dlouhý umí navíc, se mu může hodit.“
Jak třeba?
„Kdybych já byl vychovávaný jako křídlo, byl bych pohyblivější v clonách, například. Práce nohou je důležitá. V tom je kámen úrazu, u nás největší, a to že málokdo tomu chce věnovat tolik času a práce.“
Připadáte si jako ohrožený basketbalový druh?
„No tak... Samozřejmě moc nás není. Ale kolem mého ročníku narození byl Dan Douša, taky Martin Ides, který má 218 centimetrů, je tady Ondra Starosta. Je nás víc. Druhá věc je, že jsme nebyli tak využití, jako jsme mohli být. Protože kdyby se tohle stalo v Srbsku, tak jsme byli v top mančaftech a makalo by se s námi ještě po tréninku individuálně hodinu navíc. Centimetry jsou něco, které člověka nikdo nenaučí. Pokud se podívám na úplně špičkový basketbal, tak tam ti dlouzí hráči jsou. Kluk je dlouhej jak tejden a může hrát ten nejlepší basket, co se v Evropě hraje.“
Nicméně vy jste v Česku. Nepřál jste si někdy mít o deset čísel míň?
„Nikdy, opravdu ne. A doufám, že se mi to podaří prosadit i po skončení s hraním, protože bych u basketu chtěl zůstat. Že změním názor a ukážu, že bez centimetrů to nejde. A že se můžeme s nimi dostat tam, kde bývala kdysi třeba Zbrojovka Brno, a že budeme hrát světový basket.“
Jako rodilému Pražanovi se vám nejvíc daří na Moravě. Zažil jste výborný rok v Brně, letos excelujete v Prostějově. Čím to?
„Třeba tím, že na Moravě umí dělat basket? (smích) Má to důvod. V Brně byl vynikající trenér Miky Pospíšil, na něho moc rád vzpomínám. Vychovával hráče, měl pro ně obrovský cit, byl to jeden z mých lepších trenérů. Co se Prostějova týká, podařilo se složit výborný mančaft herně i zevnitř.“
Nebo je to tak, že se vám daří tam, kde hrajete dvacet a víc minut na zápas?
„Taky to hraje svoji roli. Pokud člověk minutami nabyde sebevědomí, dělá pak věci, které by normálně nedělal. Já jsem měl celý život zakázáno střílet trojky, tak jsem je nestřílel. No a vida, už jsem se k tomu odhodlal.“
Fakt, že vás čeká životní sezona, jste anoncoval už v létě. Byl jste si tak jistý?
„Nebyl, ale doufal jsem. Zatím to vypadá, že se popereme o druhé místo, což by v Prostějově bylo splnění cíle. Zatím může být naprostá spokojenost. Je to pro tohle mužstvo nejlepší start do ligy, máme šestnáct výher a tři prohry. Vzhledem k tomu, že jsme začínali sezonu jako úplně nový tým, kde nás bylo osm nových hráčů, tak to je v jakékoliv lize pro nový mančaft vynikající bilance.“
Čím jste si tak sedli?
„Chemie týmu se dala dohromady. Já jsem od začátku pěl ódy na to, jaká je u nás parta. Když se na to můžu dívat s odstupem, tak občas to mezi námi zajiskřilo, třeba když jsme prohráli v Ostravě, nikdo nebyl nadšený. Ale co se charakteru týmu týká, držíme spolu, jsme spolu víc, než musíme a to mi říká, že kluci jsou tam rádi. A to se pak hraje líp.“
Do Prostějova jste přijel vlakem a na kole, vlakem jste jel taky domů z posledního zápasu. To se na vaši postavu nevyrábí auta?
„Dělají se i taková auta, ale třeba po posledním zápase byl problém v tom, že napadlo asi dvacet čísel sněhu, tak jsem nechtěl jízdu po silnici riskovat. Vracet se tam budu ale autem. V Prostějově mám ještě dvě kočky, musím jim dát nažrat.“
Máte raději kočky než psy?
„Já mám rád kočky i psy, ale problém je ten, že jako baskeťák si psa nemůžu dovolit. Kdo by se mi o něj postaral? Kdežto kočky jsou soběstačnější, a když mám dvě, tak si spolu vyhrají. Dám jim tam žrádlo a pití tak pro ně není problém zůstat jeden nebo dva dny samy.“
Další z vašich vášní jsou knížky. Jakou máte rozečtenou teď?
„Karla Hvížďalu, rozhovory s politologem Jacquesem Rupnikem.“
Najdete v nich něco užitečného pro sport?
„Tohle nesouvisí až tak úplně s mojí prací. Ale když třeba vidím večer zprávy, nemám ten pohled tak do hloubky, jak bych chtěl, abych se vyznal a mohl si udělat objektivní názor, co se u nás děje. Někdy mě to štve. Dočetl jsem Hovory s TGM a teď čtu tyhle věci s Karlem Hvížďalou, který udělal zajímavá povídání, ať už s Rupnikem nebo s knížetem Schwarzenbergem. Rád se zajímám o názory lidí, kteří tohle mají jako životní poslání a jsou schopni analyzovat, co se u nás děje. Ne to, co dostávám od médií. Chci číst, co se opravdu děje. Čtu si to i proto, že oni hodně poukazují na úpadek morálky u nás. Ne snad takový úpadek jako že se svleču na ulici, ale morálky v byznysu nebo kdekoliv jinde. A to se už může vztahovat i ke sportu.“
A co třeba jiný autor, Paulo Coelho? Od něho se dá zase odvodit vaše záliba v cestování?
„Já cestuju strašně rád, moc rád bych poznal celý svět. A když to nejde, tak o tom aspoň čtu.“
