Martinec slaví šedesát: Byl jsem jako Jágr!

Kdo ho viděl hrát, nemůže na jeho umění zapomenout. Potvrdila to i loňská anketa deníku Sport o českého hokejistu století, v níž se dostal do elitní formace. Vždycky za něho mluvily především činy, na velká slova si nikdy nepotrpěl. To mu zůstalo dodnes. „Myslíte, že má cenu o tom psát?“ usměje se při zmínce o životním jubileu. Na žádost o rozhovor však ochotně kývne.

Jak na vás šedesátka vůbec doléhá?
„Ani jsem si toho snad nevšiml. (směje se) Beru to jako každý jiný den.“

Přece jen to je určitý mezník, nemyslíte?
„Slavil jsem padesátiny, to myslím stačilo. Šedesátiny nejsou žádný velký důvod k oslavě. Plánuju jen malou rodinnou sešlost, s ničím větším nepočítám. V Norimberku jsem se setkal se synem, dali jsme si večeři a jeli zase domů. Na Vánoce budu v Pardubicích, kluk jede stejně hned po svátcích s Mannheimem do Davosu na Spengler Cup.“

Na šedesát se necítíte, že?
(směje se) „To je na tom nejhorší. Ostatní to vidí, ale já si pořád myslím, že jsem mladej a můžu všechno. Ale asi to už není pravda.“

Tělo se po letech otloukání na ledě ozývá?
„Musím zaťukat, ale zatím ani moc ne. To, že mě občas něco pobolívá, patří k věci. Není to ale až tak vážné, abych s tím musel k doktorovi.“

Vladimír Martinec

Narodil se 22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou Stal se jedním z nejvýraznějších symbolů zlaté generace 70. let, kdy byl třikrát členem týmu mistrů světa (1972, 1976 a 77) Na světových šampionátech sbíral i individuální trofeje, v letech 1974-1977 byl čtyřikrát členem All Star MS V Katovicích 1976 byl vyhlášen nejlepším útočníkem MS, když v 10 zápasech posbíral 20 bodů (9+11) V letech 1973, 75, 76 a 79 se stal vítězem prestižní ankety Zlatá hokejka V Klubu hokejových střelců deníku Sport mu s 498 brankami (343 v lize a 155 v reprezentaci) patří 4. místo Téměř celou kariéru prožil v Pardubicích, kde byl součástí legendárního útoku Martinec-Novák-Šťastný. V roce 1973 se stal s Teslou mistrem republiky V roce 1981 byl drafrován týmem Hartford Whalers, ale NHL si nikdy nezahrál Hráčskou kariéru zakončil v německém Kaufbeurenu

Ani ráno neprotestuje?
„Ještě vstanu normálně, to mi nedělá problémy.“ (usměje se)

Možná to je i tím, že jste jako trenér juniorů denně na ledě.
„Je to příjemné zpestření, ale při tréninku toho moc nenabruslím. Jen tam postávám nebo popojíždím.“

Pořád ale pravidelně nastupujete s veterány. Tam už se rozjet musíte, ne?
„V Pardubicích hrajeme proti mladším klukům, které jsem trénoval při titulu v roce 1989. S Bogasem Šťastným jsme trochu starší, ale jsou to většinou vyrovnaný zápasy. Až jim nebudu stačit a budu tam jen překážet, tak se na to vybodnu.“

V národním týmu veteránů ale už moc k vidění nejste. Nemáte zájem?
„Jezdím už jen výjimečně. Jinak se mi moc nechce, protože někteří mladší soupeři si chtějí něco dokazovat. Jedu jen, když vím, proti komu budeme hrát a že se k nám budou chovat slušně.“

Udržujete se v kondici i nějakým cvičením?
„Na to nejsem. V létě občas vyrazím na kole, ale to není zrovna nejbezpečnější. Asi před dvěma lety mě v Pardubicích málem sestřelilo auto, spadl jsem na chodník a trochu si natlouk. Nikdo ale ani nezastavil, aby se přesvědčil, jestli mi něco není. Naštěstí to byl jen silniční lišej.“

Pojďme k vašim juniorům. Liší se současná mladá generace hodně od toho, jaká bývala ta vaše?
„To se těžko posuzuje. Sám na to mám jiný náhled než před pětadvaceti lety, kdy jsem začínal trénovat. V jádru ale ti kluci chtějí. V každém hledám to dobrý. Jde jen o to, abychom to z nich dostali. Většinou si dají říct. Jsou však i tací, kteří mají svůj rozum, nebo jsou od někoho naočkování, že tomu rozumí právě jen ten dotyčný, co jim dává rozumy. Ať už je to agent, nebo ambiciózní rodič, který se chce realizovat přes svého kluka.“

Jsou si vaši svěřenci vědomi možností, které před sebou mají?
„Do hokeje nechodí tolik kluků jako kdysi, takže všichni víceméně hrajou. Pár jich ale doopravdy chce to někam dotáhnout. Většinou se jedná o ty, kteří mají tvrdší životní podmínky. Když dostávají od rodičů všechno až pod nos, nemusí se tolik rvát a na ledě je to vidět.“

Takže budoucnost českého hokeje je v hráčích pocházejících ze skromnějších poměrů?
„Určitě jsou pracovitější, odolnější. Je na nich znát, že se chtějí dostat na takovou úroveň, aby se mohli hokejem živit. Přeju to každému, jsem jenom rád, když se jim to povede.“

Říkáte si, že by mohli jít ve vašich stopách?
„Prožil jsem kariéru jako z praku, v tomto směru si nemůžu na nic stěžovat. Byla tam ale malá chybička v tom, že jsem nehrál za takové peníze, jako se hraje dnes. To je ale jen konstatování, ne výčitka.“ (usměje se)

Skutečně vás nerozčiluje, jak jsou placeni někteří současní hráči, kteří ani zdaleka nedosahují vašich kvalit?
„Vůbec ne. Když mají ty možnosti, tak je využívají. Štve mě jen, když vidím, že někdo má předpoklady něčeho dosáhnout, ale nedává tomu všechno. To mě mrzí.“

Vladimír Martinec • Foto Michal Beránek

Nemyslíte ale, že u nás jsou hráči přepláceni?
„V některých případech odměna skutečně neodpovídá předváděným výkonům. Když jim ty peníze ale někdo dá... Myslím ale, že manažeři už hodně počítají, jestli vzít hráče za dvě stě tisíc měsíčně nebo za polovinu.“

Za vás takové peníze ve hře nebyly. Co bylo vaším hnacím motorem?
„Když jsem přišel v patnácti do Pardubic, tak jsem o hokeji moc nevěděl. Ale řekl jsem si, že když tam už jsem, pokusím se dostat co nejdál. Možná jsem to měl i trošku ulehčený.“

Jak se to projevilo?
„V roce 1967 vyřadili z áčka dva hráče a vzali tam mě a Bogase Šťastného. Mohli sáhnout po někom jiném.“

Asi jste byli z mladých nejlepší...
(usměje se) „Možná že jo. Kdybych nic neuměl, tak by mě asi nevzali. Dostal jsem šanci a využil ji. Jiným by se to třeba také podařilo, ale tu příležitost neměli.“

Nabídnuté možnosti jste se chopil tak pevně, že jste v loňské anketě deníku Sport ke 100. výročí českého hokeje stanul po boku Jaromíra Jágra...
„Když si na mě po tak dlouhé době někdo vzpomněl, tak to určitě potěší. Už je to nějaký pátek, co jsem hrál. (usměje se) Udělal jsem si nějaké jméno, ale možností prezentace v médiích tehdy nebylo tolik. Tenkrát se tomu nevěnovala taková pozornost.“

Pro mnohé jste ale Jágrem 70. let. Co tomu říkáte?
„Hokejově jsme každý úplně jiný. Jarda je silový hráč, který když natáhne ruku, tak se k němu nikdo nedostane. Já měl jen techniku a bruslení, ale abych někoho přetlačil, to ne.“

	V úterním deníku Sport najdete:
	» celý rozhovor s Vladimírem Martincem O čem mluví: » Už se chystá do důchodu? » Proč byl tak populární?