Ústup ze slávy? Ani náhodou. Patrik Eliáš je v současnosti pro New Jersey tím nejcennějším klenotem. A vedení Devils si může gratulovat, že na podzim nezpanikařilo a netlačilo elitního útočníka do výměny.
„Jsem teď spokojený, i když by to mohlo být lepší,“ říká nejproduktivnější český hokejista v zámořské soutěži.
Povedenější období Eliáš v NHL nezažil. Ve 39 zápasech nastřádal 46 bodů, lepší bilanci v této části sezony v kariéře ještě neměl.
„Vidíte, to jsem ani nevěděl,“ smál se v rozhovoru pro deník Sport. Konečně by tedy mohla padnout i stobodová hranice. Zatím jediným českým hráčem, jemuž se to podařilo a hned pětkrát, byl Jaromír Jágr.
Finiše v základní části máte nejsilnější. Stobodová meta není vůbec nereálná.
„Je pravda, že třeba před těmi osmi lety jsem měl neuvěřitelný konec. Ale víte, jak to je. Muselo by všechno klapnout. Radši na to nemyslím a na bodování se podívám, až budu mít odehráno osmdesát nebo dvaaosmdesát zápasů.“
Neříkejte, že vám stovka nic neříká?
„Jasně, bylo by to úchvatný. Udělat sto bodů v sezoně, to už je něco. Ale stejně by odpověděl každý hráč. Zní to jako magické číslo, i když já vlastně na nějakou magii moc nevěřím. Věřím v sebe, v rodinu a po mých zkušenostech taky dobře vím, jak důležité je zdraví.“
Zatím nejlepší sezonu jste prožil právě před osmi lety, kdy jste nasbíral v základní části 96 bodů a skončil v produktivitě NHL hned za Jágrem a Sakikem. Máte pocit, že jste se vrátil v čase?
„To je těžké srovnávat. Teď jsem určitě mnohem vyzrálejší, vyhranější, na ledě si víc dovolím. Ale tehdy... (přemýšlí) Měli jsme jiný tým, celkově jsme byli kreativnější, od obránců po útočníky. Takže to vypadalo, že to jde všechno lehce. A víte, na co si z té doby vzpomínám?“
Povídejte...
„To nebylo o jednom zápase, který by mi zůstal v paměti, ale o pocitu. My jsme nastupovali s tím, že si věříme. Byli jsme si jistí, že se nám bude dařit. Hokejem jsme se bavili. Ale pozor, přitom jsme procházeli obrovskou školou. A už při tréninku. Ty byly kolikrát náročnější než samotné zápasy. Vždyť jsme trénovali proti skvělým brankářům a hlavně proti skvělým obráncům, jako byl Stevens nebo Niedermayer. Právě oni nás udělali lepšími.“
Mít vedle sebe tehdejší parťáky Arnotta se Sýkorou, rval byste se možná s Malkinem o vedení v produktivitě.
(směje se) „Kdo ví, co by bylo? Já si nemůžu na Zubruse s Giontou, se kterými hraju, vůbec stěžovat. Hraje se mi s nimi moc dobře. Ale pořád si myslím, že máme rezervy. A nejen náš útok. Myslím tím celkově, včetně obránců. Někdy nehrajeme dobře s pukem, zbytečně ho odhazujeme. V roce 2000 to bylo kreativnější. A možná to bylo ale i tím, že se tehdy počítala červená čára. Dokonce jsme se o tom bavili, že teď je to víc defenzivnější. Je míň krátkých přihrávek, spíš se to nahazuje, tečuje do třetiny a tam se perete o puk.“
Možná vám také přinesl štěstí Robert Holík, jeden z pamětníků slavné éry Devils. Co říkáte?
„Nejde o štěstí, ale o to, že je tady. Jsem moc rád, a nejen já. Je důležité, že tady konečně mají takového člověka. Robert je totiž pro nás hrozně důležitá osoba. Jedná na rovinu, nebojí se říci, co si myslí. Ani mladým, budoucím hvězdám. A to je dobře. Před tím se trochu ustupovalo, jen aby se nikdo neurazil. A nejde jen o ty mladé. Robert si svoje řekne i ke starším. Třeba ke mně.“
Teď vás spíš chválí, ne?
„Jak kdy. Když se nedaří, řekne to. Je ale pravda, že zrovna teď už mi moc nenadává.“ (směje se)
V noci na pátek Holíkova vážnost ještě stoupne. Stane se českým rekordmanem v počtu odehraných utkání v NHL. Čeká jej 1274. zápis a o jediný překoná Jágra. Bude velká oslava?
„Říkal mi, kolik mu chybí do třinácti set, ale že už teď bude rekordmanem... Tak to mu musím hned pogratulovat. A řeknu vám, že je to neuvěřitelné. S tím stylem, co hraje, vydržel dlouho. K tomu evropskému přidal tvrdost, takže musí mít pěkně dobité tělo. Klobouk dolů.“
Vraťme se k vám. Na podzim vás mnozí posílali do jiného týmu a teď vás plácají po zádech. Vnímáte to trochu jako zadostiučinění?
(povzdechne si) „Já nemusím hrát pětadvacet minut za zápas. Stačí mi těch devatenáct, chodit na přesilovky a oslabení, což mi pomáhá se udržet v rytmu. A pokud to tak je, dostavují se výsledky. Nešlo o to, že bych zapomněl hrát hokej.“
Nepřipadá vám to trochu zvláštní, že jste musel ve vašem věku a s tím, co máte za sebou, něco někomu dokazovat a přesvědčovat?
„Není to jednoduché. Nečekám, že se mi bude někdo klanět, ale že dostanu možnost, abych hrál dobře a pomohl týmu. (přemýšlí) Já to beru tak, že každý je nějaký. A já měl tolik trenérů, že vím, že každý z nich potřebuje čas, aby to pochopil. Nebo poznal, kam ten který hráč patří. Teď doufám, že už bude vše v pořádku.“
S koučem Sutterem jste už tedy sehraná dvojka?
(usměje se) „Myslím si, že v posledních zápasech mě dává na led ve správný čas a tím pádem předvádím adekvátní výkony.“
A slyšel jste od něj pochvalu?
„Stalo se to párkrát. Ale jednou přišla větší pochvala. Asi týden poté, co se začalo psát o mé výměně a my měli spolu pohovor, jsme začali vyhrávat. A on za mnou přišel a řekl, že hraju dobře a abych takhle pokračoval.“
