S běžeckým lyžováním ji spojuje pouze sníh. Alpe Cermis patří mezi oblíbené sjezdovky v turistickém ráji Val di Fiemme. Pro běžce na lyžích se však jednou v roce mění v noční můru, když po ní šplhají v závěrečné etapě Tour de Ski.
Ta chvíle přijde už v neděli. Tři a půl brutálních kilometrů rozhodne, kdo získá titul nejvšestrannějšího závodníka v bílé stopě.
U starousedlíků má přezdívku „Hora emocí“. Samozřejmě těch pozitivních. Když je v Jižním Tyrolsku přívětivé zimní počasí, praží na Alpe Cermis sluníčko a široká pista je obsypaná rekreanty. Ideální podmínky mají ve Val di Fiemme panovat i tento víkend.
„Před závodem si ji rád projedu. Směrem dolů, pochopitelně,“ vtipkoval Lukáš Bauer. Loňský vítěz Tour de Ski loni v tomhle „krpálu“ rozhodl o své vládě nad zbytkem pole Světového poháru. Nyní má slabší sezonu a jako aktuálně patnáctý se v absolutním extrému svého sportu nadře o poznání víc. „Faktem je, že loni jsem to jel v trochu jiné situaci. Ale určitě se toho nebojím,“ věří si svěřenec trenéra Miroslava Petráska.
Bauer má přesto stejně jako ostatní před stoupáním přirozený respekt. Největší problém spočívá v tom, že se výšlap sjezdovky nedá natrénovat. Přichází totiž na závěr etapového podniku, kdy v nohách budou mít po sedmi etapách v devíti dnech nejlepší ženy 48 a muži 70 kilometrů.
Až pak unavený organismus prověří v rámci posledního podniku volnou technikou finálový 3650 metrů dlouhý kopec s průměrným stoupáním 13 procent. Nejstrmější je úsek „Jelení skrýš“. Na 50 metrech má sklon 28 stupňů. Celkové převýšení činí 420 metrů.
Bauer se o simulaci profilu alespoň pokusil, když doma na Božím Daru vybíhal s pomocí hůlek úbočí Klínovce zvané Neklid. Ostatní speciální přípravu tají, nebo ji radši vůbec neabsolvovali.
„Po předchozích etapách je tělo v takovém rozpoložení, že nejde odhadnout jeho reakci. Bude záležet jen na momentální formě,“ svěřila se německá hvězda Axel Teichmann, jeden z hlavních pronásledovatelů průběžně vedoucího Švýcara Daria Cologny. „Mám z toho obavy,“ připustil držitel červeného trikotu. Při letošní vyrovnanosti pole se na pistě téměř jistě rozhodne.
Týká se to i žen a o co jde, výstižně už vloni charakterizovala finská favoritka Virpi Kuitunenová. Tehdy vyjela do poslední etapy s náskokem 40 vteřin. Kvůli pekelnému kopci trikot vedoucí závodnice neudržela a podlehla Švédce Kallaové. „S lyžováním to má společného jenom to, že máme jako před každým závodem lyže, hůlky a startovní číslo. Jinak nic.“
„Je to něco hrozného, horor,“ přibližuje Češka jezdící v rakouské reprezentaci Kateřina Smutná. Ta před rokem dokonce vzdala.
„Já jsem naopak rád, že to jedeme. Je to zpestření a baví mě to. Za dvacet minut je stejně po všem, ať se trápíte, nebo ne,“ neláme si hlavu reprezentant Jiří Magál.
Jako jeden z mála startujících v duchu neproklíná dvojnásobného olympijského vítěze a nyní funkcionáře Vegarda Ulvanga. Právě on před třemi lety se šéfem běžecké sekce mezinárodní federace FIS Jürgem Capolem vymyslel Tour i s jejím vyvrcholením. Klíč je jednoduchý. Kdo se na Alpe Cermis vydrápe jako první, vyhrál.
