Už jednou udělal z Jakuba Jandy nejlepšího skokana na lyžích na světě. A slovinský trenér Vasja Bajc to zkouší znovu.
Přestože má hlavní pracovní úvazek v Turecku, kde připravuje mladíky na univerziádu 2011, ve svém volném čase se věnuje závodníkovi, který pod jeho vedením vyhrál Turné čtyř můstků i Světový pohár.
Do kožené klubovky hotelu Atlas Post v Garmisch-Partenkirchenu se Vasja Bajc posadil s telefonem v ruce. Právě sháněl svého syna Lovra, který hraje druhou hokejovou ligu za finské Rovaniemi.
Potom však u deci červeného víc než hodinu vysvětloval, proč se vrátil k Jakubu Jandovi, co chybí českým skokům nebo co zažívá během svého angažmá v Turecku.
Váš syn se kdysi snažil prosadit i v Liberci, jak je úspěšný ve Finsku?
„Tehdy v Liberci jako junior trošku trénoval s Bílými Tygry, ale dál se nedostal. Vždycky chtěl jít do ligy, která je silnější než naše slovinská. Hrál za reprezentaci do dvaceti let na mistrovství světa, ale nesedl si s trenéry. Možná říkal víc, než měl, a pak už ho do týmu nebrali. A u nás musíte mít především správné jméno, aby někoho do reprezentace vzali. Nejde o kvalitu, ale jak se jmenujete.“
Nemá syn náhodou tuhle upřímnost po vás?
„Jistě. Já jsem mu vždycky kladl na srdce, že když se děje nějaká křivda, mlčet se nemá. Musí se s tím bojovat. Jeho maminka byla učitelkou ve škole, takže vychovaný je dobře. A teď hraje už třetí rok ve Finsku. To je známka, že hokej umí.“
Když jste před necelými třemi lety odcházel z funkce reprezentačního trenéra českého skokanského týmu, také jste byl dost upřímný. Napsal jste tehdy, že tolik skokanských ignorantů jste ještě neviděl. Pořád si myslíte, že v českých skocích není něco v pořádku?
„Domnívám se, že v moderním sportu musí panovat demokracie. Jasně, někdo řídí, ale to neznamená, že ten jeden člověk ví všechno. Když se chce něco zlepšit, vždycky se o tom musí diskutovat. Společně hledat, kde byla chyba a na těch chybách se učit. Takhle to ovšem nefungovalo.“
Proč, kde to drhlo?
„Teď se mi o tom těžko mluví. Chtěl jsem dostat české skoky o krok dál a pokračovat s nimi s výhledem na mistrovství světa v Liberci 2009. Teď je šampionát přede dveřmi a situace s výkonností skokanů není růžová.“
Jaký byl hlavní důvod vašeho odchodu?
„Žádný trenér na světe nechce jen poslouchat negativní kritiku. Před olympiádou v Turíně jsem slyšel – proč se nedělá tohle? Proč jede tenhle a ne tenhle? Proč nejede masér? Všichni ukazovali na problémy. A nikdo nechválil, co se povedlo s Kubou. Tehdy už byl v juniorech Koudelka. A my jsme už tenkrát věděli, že má talent. A není to jenom Koudy. Máte dost talentů, které jen musíte řídit. Nemyslím si, že by budoucnost byla tak špatná.“
Co hlavně českým skokům schází?
„Na internetových stránkách jsem četl o sporech kvůli reklamě. To má negativní vliv na sportovce. Mluvil jsem o tom i s Ritchiem (reprezentačním trenérem Schallertem – pozn. red.). Celá atmosféra by měla být klidnější. Cílem by mělo být udělat z kluků tým, aby mezi nimi fungovala chemie. Výsledek nepřijde sám.“
Bavil jste se se Schallertem také o vaší spolupráci s Jakubem Jandou, kterému od léta děláte osobního kouče?
„Mluvili jsme o tom. Ani já bych neviděl rád, kdybych měl za sebou jiného trenéra. On sám ale říkal, že Loitzl taky trénoval s béčkem a teď patří mezi pět nejlepších skokanů světa.“
Takže proti vaší účasti na Jandově přípravě nic neměl?
„Já jsem nejdřív diskutoval s Jandou. Vysvětlil jsem mu, jaká je moje situace. Mám svoji práci, podepsanou smlouvu do roku 2011 v Turecku. Vysvětlil jsem mu, jakou šanci máme spolupracovat.“
Na čem záleželo?
„V mé trenérské kariéře mi vždycky chyběla loajalita lidí, kteří pracovali se mnou. Minimálně tu jsem chtěl mít. Říkal jsem Jandysovi, že se musí domluvit s vedením skoku, s trenéry béčka, s Schallertem. Aby bylo jasné, jak to bude. Nechtěl jsem jet na Turné, aby se na mě někdo díval a říkal: Co ten tady dělá? Volal jsem Leošovi (šéfovi skokanského úseku Škodovi – pozn. red.). Říkal, že proti tomu nic nemá, a že si sám promluví s Ritchiem.“
Jak vypadala vaše první schůzka se Schallertem?
„Bylo to na soustředění v Kranji. V penzionu jsme si dali kafe a diskutovali. Ritchie neřekl nic proti mé spolupráci s Kubou. Vysvětlil jsem mu, že to pro něho může být jenom dobré. Že nejde o mě. Kdybych chtěl hrabat medaile, působil bych jinde než v Turecku. Tam jsem šel kvůli penězům a také, abych se trochu zklidnil. Říkal jsem Ritchiemu, že Jandys bude skákat líp a on s ním bude moci počítat jako s členem týmu pro závod družstev. Bez dobrého Jandy by to měl těžší. Myslím, že mi rozuměl. Řekl, že s tím nemá problém.“
Jakub Janda • Foto ČTK
Kdo vlastně přišel s tím, abyste se s Jandou zase dali dohromady?
„Řeknu to na rovinu. Měl jsem celkem volno a dvě sezony se na něj díval, jak se trápí. Už jsem se nemohl dívat na to, jak se ten kluk trápil a řekl jsem si, tak dost. Vždyť on skákal, jako by stál poprvé na lyžích. Tak jsem mu zavolal, hele, pojď na kafe. Řekl jsem mu, Kubo, jde o tvoje jméno. Budeš takhle na hovno skákat dál? Takhle jsem mu to řekl doslova. Máš před sebou ještě dva, tři roky, možná pět let. Chceš skákat? Máš ještě motivaci?“
Co odpověděl?
„Říkal, že už má trochu problémy. Že ho Dukla už nebude podporovat, když nepřijdou výsledky. Dohodli jsme se a šlo to krok po kroku dál.“
Kde se stala chyba, že šel výkonnostně dolů?
„To je věc vedení skoku. Myslím, že dost lidí v Čechách bylo spokojeno s tím, že Kuba skákal špatně. Proti němu vždycky byla nějaká skupina lidí, kteří mu nepřáli dobré výsledky. Když byl dole, někteří z toho měli radost. Nevím proč. Všichni věděli, jak fungovala jeho manažerská skupina, jeho otec. To pro Kubu bylo špatně. Nevíme, co by se dělo, kdyby se do toho nepletli jeho otec a Franta Jež, kterého mimochodem považuju za dobrého člověka. Kuba by byl možná víc spokojený a možná by byl ještě lepší.“
Řešili jste se Schallertem otázku vaší odlišné metodiky, která Jandovi zřetelně nesedí?
„Vůbec nevím, na co Kuba čekal. Když se na to dívám z trenérského pohledu, tak to, co s ním udělal Ritchie, můžete provést s nějakým juniorem, mladým skokanem. Tomu můžete změnit techniku. Ale kluk, který udělal v kariéře nevím kolik tisíc skoků a má v sobě automatismus? Když u něj chcete něco změnit, potřebujete na to dvojnásobek času.“
Takže to Schallertovi vyčítáte?
„Bylo to špatně udělané ze strany Ritchieho i ze strany samotného Kuby. Proč do toho šel a neřekl dost? Vždyť ztratil celé dvě sezony! A ještě k tomu chtěl nakonec skončit s kariérou. Myslím, že to, co udělal Ritchie s Kubou, je jako by si na hlavu sám uvázal oprátku. (Bajc gestikuluje a na krku si uvazuje imaginární oprátku) Jakub vyhrál Světový pohár, vyhrál Turné čtyř můstků, měl dvě medaile z mistrovství světa. Jako by chtěl Mika Kojonkoski s Jacobsenem skákat jiný styl, než Jacobsen umí.“
Někdy taková změna přece může mít smysl.
„V Japonsku jsme to trošku dělali s Masahiko Hardadou, ale on to tehdy sám chtěl. Pokud cítíte ze závodníka ke změně trochu odpor, tak to nemá cenu. Haradovi jsme tenkrát trochu změnili techniku, ale trénoval dvakrát tolik než zbytek mančaftu.“
Janda se pod vaším vedením vrátil k tréninku podle česko-slovinské školy, ve které se hodně cvičí s činkami. To však Schallert považuje za nemoderní trend. Může Janda na základě této přípravy konkurovat mladým esům Schlierenzauerovi nebo Morgensternovi?
„Ale oni neskáčí jinak! Ani netrénují jinak. Viděl jsem fotky, jak trénují v Egyptě a mají na činkách sto dvacet a sto čtyřicet kilo. Jestli někdo říká, že netrénují, je to blbost. V posilovně vidíte Nory, Finy a všichni dělají ten základní trénink stejný. Někdo potřebuje víc, někdo míň. To je normální. Schlierenzauerovi je osmnáct, nemůže hned trénovat jako Adam Malysz. Viděl jsem Kalle Keituriho, jak dával stopadesátikilovou činku a pak skákal perfektně. Kdo říká, že Finové netrénují, neví, o co jde.“
Jak se na Jandovi, který byl celý život zvyklý trénovat s velkými váhami, projevila nová metodika?
„Změřil jsem Kubovi vertikální skok. Měl ho o dvanáct centimetrů míň, než když skákal nejlíp. Jak může být první? V systému něco není stoprocentní.“
Jak jste spokojen se současnými Jandovými výsledky? V úvodu sezony útočil na první desítku, ale teď na ni ztrácí.
„Fakt je, že spolupráce nás dvou není optimální. Na dvou, třech závodech jsme byli spolu. Ale když je závodník sám a neví na koho se obrátit, s kým prodiskutovat, že se cítí špatně, to není ideální. Kuba to teď dvacet, třicet dní prožil. A na jeho technice bylo vidět, že byla horší a horší. Času pro trénink mezi závody není moc. Já jsem měl ještě svoji práci. Do Vánoc jsem pracoval s Turky a teď jsem byl volný. Tak jsem řekl: Pojďme něco udělat.“
Celou rozhovor najdete v sobotním vydání Deníku Sport!
