Vrbata s Nedorostem: Chceme hrát spolu

Když jeden putoval na farmu, druhý si to šlapal nahoru k Sakikově týmu. Společně byli i u přestřelky v Moskvě, co skončila smrtí uprchlíka. Ach, těch příhod…

Jsou to skuteční parťáci. Radim Vrbata a Vácalv Nedorost. Zeptejte se jich na jedno hokejové přání. „Zahrát si zase spolu!“ odpoví bez váhání opory svých týmů z Mladé Boleslavi a Liberce.

Doma u Vrbatů to krásně voní, Radimova manželka Petra právě nese na stůl oběd. Podává se lehce osmažený losos s těstovinami. Dobrota. Domácnost u Vrbatů je nasycena pohodou.

Ta okamžitě odvála stres z různých potíží v Tampě. Je to vidět na Vrbatových i na Nedorostovi, který má očividnou radost z návratu kámoše. Však se oba při rozhovoru pro Sport dobře bavili… Teď však oba útočníky čeká další těžká šichta. Boleslav i Liberec potřebují nakopnout a vystoupat vzhůru tabulkou. Je tu nový rok a v extralize už jde o vše!

Václave, už jste vydýchal, že Radim nehraje za Liberec?
Nedorost: „Ani jsem s tím nepočítal. Věděl jsem od začátku, že půjde domů do Bolky.“

Nezkoušel jste ho přemlouvat?
N: „Ne. To ne mělo cenu. A i kdybych to zkoušel, on by stejně jinam nešel. Natolik ho znám, že vím, že se přemluvit nenechá.“ (usmívá se)

Neříkejte, že by na vás nedal. Jste přeci velcí kamarádi.
N: „Myslím, že ne. Byl rozhodnutý. Jen kluci v týmu se mě pořád ptali, jak to bude. Tak těm jsem říkal, že Radim ještě neví. Sám jsem ale věděl, že půjde do Bolky.

Radim Vrbata

- útočník Mladé Boleslavi - narozený 13. června 1981 v Mladé Boleslavi, manželka Petra - před sezonou podepsal tříletou smlouvu na 9 milionů dolarů s Tampou Bay, v jejím dresu odehrál i dva říjnové zápasy proti Rangers v Praze - v prosinci se vrátil do mateřského klubu, v Lightning se trápil a navíc chtěl s manželkou absolvovat porod doma - v NHL předtím působil v Coloradu, Carolině, Chicagu a Phoenixu, celkem za 440 zápasů posbíral 232 bodů (105+127), během výluky hrál v Liberci - mistr světa 2005 z Vídně, hrál i na MS 2003 a 2008, juniorský mistr světa 2001

“

Radime, Václav byl určitě jeden z prvních, komu jste se svěřil se svým záměrem, je to tak?
Vrbata: „Jo, psal jsem mu to. Hned, jak jsem se rozhodl. To bylo přes noc… Dával jsem to vědět do Boleslavi, do Liberce, tobě (mrká na Nedorosta) a agentovi Mírovi Henyšovi.“

Máte tedy ještě sen zahrát si spolu v jednom týmu?
V: „Doufám, že se to jednou povede. Tady to bude těžké, ale moc bychom si spolu zahrát chtěli.“
N: „Říkali jsme, že od toho máme agenta, aby našel společný klub. Záleží hlavně na mně, jestli budu hrát dobře. Vrbič už má jméno (Vrbata se směje). No fakt, nesměj se! Když budu hrát špatně, venku mě nevezmou. Tady patřím Liberci, on Boleslavi a navíc mu běží smlouva v Americe.“

Jak to bude vypadat, až budete hrát proti sobě? Až se někde srazíte u mantinelu…
N: „To bude hrozná mela. Kvůli tomu, co Méďa (Petr Nedvěd) udělal tomu Drábkovi. Trenér Šejba vyhrožoval, že se má v Boleslavi na co těšit…“
V: „Tak to my se asi chytnem spolu, co?“ (rozesměje se)
N: „Jo, jo, chytnem se za dres a…“
V: „A budem se smát někde v rohu.“
N: „Když mu ale budu muset dát do těla, udělám to. To by dal i on mě. Jeden druhého nenecháme projet. To bych pak taky mohl sedět na střídačce. Ale zákeřně do něj nepůjdu. Já ani takový nejsem. A Vrbič taky ne…“
V: „Zrovna to chci říct. My nehrajem hokej proto, abychom někoho likvidovali.“

Prali jste se při hokeji vůbec někdy?
N: „Já jednou, to ale ani nebyla rvačka…“
V: „Já v juniorce, ale to se spíš jen rvalo kolem mě.“
N: „A pamatuješ mě? S Calgary? Jak jsem tam narval toho Montadora po pískání…“
V: „Jo, jo to vím.“
N: „Dostal jsem jednu, helma mi vylítla, kleknul jsem si, chytil jsem ho za nohu a rvalo se to okolo. Já už pak ne.“ (usmívá se)

Spolu jste se neprali? Třeba ze srandy, ani to nemuselo být na ledě…
V: „To ne, my byli na pokoji vždycky tak hotoví…“
N: „My jsme se tak akorát smáli.“

Povězte, proč spolu zrovna vy dva kamarádíte?
V: „To začalo na nějakém letním soustředění na mistrovství světa dvacítek.“
N: „Ale tam jsme ještě nebyli takoví parťáci. Až potom na mistrovství. A nejvíc vlastně až v Coloradu, viď? (Vrbata přikyvuje) Smějeme se stejným věcem, máme totožný smysl pro humor. Takovej jinej…“ (usmívá se)
V: „Podle mě jsme jinak povahově odlišní.“
N: „To je fakt, ale blbostem se smějeme hodně!“

Povahově jste jiní. A kdo je jaký?
N: „Vrbič je takovej zodpovědnější. Já jsem flegmatik…“
V: „Ty si necháš víc věcí líbit.“
N: „Jo, jsem splachovací. Ze mě když si někdo dělá srandu, tak mi to je jedno. A taky si jí ze mě furt někdo dělá.“ (usmívá se)
A Radim startuje, když mu někdo něco řekne?
V: „Taky ne…“
N: „Oni si na něj moc nedovolí. Vědí, jakej je. (Vrbata se směje) Jeho lidi musejí poznat.“
V: „Já si lidi moc nepouštím k tělu. Když už ano, tak jsem kamarád. Ale takových moc není.“

Takže Václava jste si taky oťukával?
V: „To ani ne. My jsme si sedli hned…“
N: „Pomohlo tomu, že jsme byli spolu draftovaní Coloradem. Šli jsme do kempu a druhý rok už jsme byli všude spolu.“

Hodně hráčů drží spolu, ale nejsou to takoví kámoši jako vy dva…
V: „Jo, to je pravda. My jsme si ale prostě sedli.“
N: „Řeknu vám, proč to tak je. Já tenkrát neuměl anglicky, tak jsem se mohl bavit jenom s Vrbičem.“ (oba se smějí)

To vás muselo štvát, Radime, ne? Když se vás pořád ptal, co ostatní říkají…
V: „Ale ne…“ (dál se usmívá)
N: „Já se ani neptal, mně bylo jedno, že jim nerozumím.“ (další výbuch smíchu)

Takže když jste se naučil anglicky, vztahy ochladly…
V: „Kdepak, on se anglicky nikdy nenaučil…“ (směje se)
N: „No jo, já to ještě teď ani pořádně neumím… Ale když nad tím přemýšlím, my jsme se ze začátku moc nepotkávali. Až druhý rok. První rok mě Radim vystřídal v Coloradu, když jsem šel na farmu. Já šel dolů a on nahoru, prohodili jsme se.“
V: „Ale to už jsme byli velcí kamarádi, i když jsme spolu tolik nehráli. To až potom druhý rok. To jsme spolu byli i v lajně. A pak až při výluce v Liberci.“
N: „V Americe jsem si vlastně tenkrát zlomil ruku a tebe vyměnili, viď?“
V: „To jo. Ale ono bylo jedno, kde jsme byli. Stejně jsme si furt volali.“

Není to zvláštní, pokud jeden druhého střídá v prvním týmu? Zrovna vy dva.
N: „My jsme se nevyměnili takhle napřímo. Já se tenkrát zranil, Vrbiče zavolali nahoru a když jsem se pak vyléčil, odehrál jsem asi tři zápasy ve čtvrté lajně a pak mě zase poslali dolů. Já tam hrál sedm minut za zápas, bylo mi devatenáct, takže jsem byl spíš rád. Ale kdyby nahoru zavolali někoho jiného, tak bych to možná tak nebral. To je těžký…“

Jaké jste tehdy měli představy? Říkali jste si, že spolu vydržíte v Coloradu?
V: „No jo, my čekali, že budeme v Coloradu do konce kariéry. A pak nás vymetli…“ (směje se)
N: „To jo. A hodně rychle. Ale oni vymetli všechny mladý. Nám tvrdili, že tam budeme, až skončí ty hvězdy, jenže ony tam hrají dodneška. Tak nevím…“
V: „Ale jinak šli všichni. Reinprecht, Tanguay, Škoulič, Drury…“
N: „Je to tak, až na Hejduka a Sakika tam není nikdo z té naší doby.“

Nic ve zlém, ale napadlo by vás tehdy, že v 27 letech budete hrát „jen“ extraligu?
V: „V tu dobu to právě nebylo jasný. Chtěli jsme hrát NHL, ale neměli jsme nic jistýho. Hlavně na začátku stačí, abyste se nezalíbil trenérovi a je konec. To v extralize se chytíte snáz.“
N: „Já jsem spokojenej, že vůbec hraju hokej. Za extraligu jsem nakonec docela rád.“
V: Já teď taky…“

Václav Nedorost

-    útočník Liberce -    narozený 16. března 1982 v Českých Budějovicích, manželka Lenka, devítiměsíční syn Václav -    začínal v Českých Budějovicích, hrál tam i po výluce, během ní působil v Liberci, kam se vrátil před minulou sezonou -    NHL hrál v Coloradu a na Floridě, za celkem 99 zápasů posbíral 20 bodů (10+10) -    celou sezonu 2005-06 vynechal kvůli potížím s koleny -    dvojnásobný juniorský mistr světa (2000, 2001) -    ve svém prvním zápase v extralize i v NHL si připsal dva body

(oba se usmějí)

Jak dlouho chcete v extralize zůstat?
V: Já to mám jasný, do konce sezony. Tohle bylo opravdu jen proto, aby mohla být Petra poslední tři měsíce těhotenství doma a proběhlo to v klidu.“

Berete to tedy jako zastávku, nebo se vám domácí pohoda může natolik zalíbit, že byste zůstal?
(Vrbata přemýšlí)
Václav vás bude přemlouvat, abyste zůstal…
N: „Kdepak, nebudu…“ (oba se zasmějou)
V: „Ne, teď to opravdu beru jen do jara. V létě se uvidí. Bude záležet i na postoji Tampy.“

Václave, co byste Radimovi poradil? Vážně…
N: „Ať jde zpátky… Sice nikdo neví, jak to tam bude vypadat, ale je třeba to spláchnout. Měli by mu dát novou šanci. Jenže tam člověk nikdy neví.“

Chápal jste Radimovy důvody k návratu? A co byste udělal vy v jeho kůži?
N: „Já bych se zachoval asi jinak, ale to je právě to, že jsme každý jiný (přemýšlí). I když, nevím, co bych dělal… Oni měli poslední termín, kdy mohla Petra letět, proto to udělal. Každý to musí respektovat. A hlavně, Vrbičovi může být jedno, co si každý říká. Důležitý je, jak se rozhodli on s Péťou a já to respektuju. A jsem rád, aspoň si občas zahrajem proti sobě, zajedem na návštěvu.“

Radime, setkal jste se přímo i s názorem lidí, kteří váš krok nepochopili, nebo odsoudili?
V: „Tady v Boleslavi jsou lidi, které znám odmalička a kteří se pohybují kolem hokeje. Někdo si to možná myslí, ale neřekne mi to. A mě to je jedno.“
N: „Někdo v tom vidí ty peníze. Říká si, že on by to neopustil.“
V: „Jenže právě peníze nejsou všechno. V téhle situaci to prostě za to nestálo.“

Martin Straka tvrdí, že extraliga pro něj není menší záhul než NHL. Můžete to taky srovnat?
N: „Pro mě to je těžké. Dlouho jsem nehrál, nohy teď mám trošku jiný, než jsem míval před pěti lety a těmi zraněními. Určitě to není pohodářská soutěž, vždyť ani Růča ze začátku nevynikal tak, jak všichni čekali. A bylo to vidět už při výluce.“
V: „Přesně tak. Aby to tu někdo tahal a sám rozhodoval, to mohl akorát Džegr na Kladně. Ten si tam dělal, co chtěl.“
N: „Každý už umí bruslit a hrát obranu, extraliga je hrozně těžká. Je to vyrovnané, žádný zápas není zadarmo, nikdo to neodevzdá…
V: „A jestli někdo počítá, že budu dávat tři góly za zápas, tak je vedle. Já se budu hlavně snažit Boleslavi pomoct, aby se posunula trochu výš.“

Václave, co od Radima očekáváte?
„Radim je střelec. Když bude mít šanci, využije ji. Spíš než já, já to vždycky narvu do hrudi a jdu vystřídat… (usmívá se) Vrbič je gólovej, ale pokaždé hattrick nedá, to je nesmysl.“

To je jasné. Ale čekáte od něho hodně?
V: „Rozhodně bude mít víc bodů, než já. (usmívá se) To jsem mu už říkal…“
N: „Tak já, když pojedu tímhle tempem, co v poslední době, tak to bude hodně těsný.“

Vraťme se ještě na scénu NHL. Vzpomenete si oba na svoje nejlepší zápasy?
N: „Já asi ten první v NHL, jinej dobrej jsem neměl.“ (oba se rozesmějou)

To jste posbíral dva body, že?
(Nedorost přikyvuje)
V: „Koukal jsem na to na farmě v televizi. Říkal jsem si, ten je…“ (hledá slova)

Zničil jste naštvaně televizi?
V: „Kdepak, já mu to přál! Říkal jsem si, že to je paráda. Že nabral tempo na 180 bodů za sezonu. V devatenácti letech…“ (usmívá se)
N: „Jenže to byl jedinej můj povedenej zápas… Myslím bodově. Jinak asi pět jsem jich měl dobrých…. Z toho sta, co jsem tam odehrál.“ (rozesměje se)

Proti komu byl ten váš první zápas?
N: „Proti Pittsburghu, u nich. Jágr už tam tenkrát nehrál. Ale byl tam Lemieux… Pamatuju si, že jsem šel na buly a proti stál Mario, Kovaljov a Lang. To jsem si říkal, že bude hurikán.“
V: „To samé já. Já hrál s Rangers. Proti mně se postavila lajna Lindros, Fleury a York. A já tam byl se Sakikem a Milanem Hejdukem. Říkal jsem si: ‚Ty vole, co tady dělám?‘“ (směje se)
N: „Jo, jo. Já viděl na levým beku Kasparaitise, tak jsem si říkal: ‚A jéje, tak to jedu rovnou do nemocnice.‘“

A vyjel na vás?
N: „Vůbec. Akorát mě jednou upozorňovali, když jsem dělal kličku doprostřed, abych to už nedělal. Že by mě příště mohl zabít. Tak jsem to začal nahazovat.“ (usmívá se)

Trochu jsme zamluvili Radimův nejlepší zápas v NHL.
V: „Určitě ty hattrickové. Pak jsem taky někdy udělal čtyři body. Ale to jsou takové ty zápasy, kdy nemusíte hrát nijak extra a stejně všechno vyjde. Ale body se počítají.“
N: „Vrbič, teď jsem si vzpomněl, že já měl na farmě jeden hattrick. V San Antoniu.“

A padaly čepice?
N: „Ne, tam bylo asi šest set lidí. Dohromady měli asi pět čepic…“ (usmívá se)
V: „Já si zase teď vybavuju ten sedmý zápas na Slavii s Libercem v play off při výluce. Jak to tam všechno bylo vyhecovaný. Za sezonu jsme tam všechno prohráli, ale ten sedmý jsme pak vysoko vyhráli. To byl hodně emotivní zápas. Ten beru jako jeden z těch povedených….“
N: „Tam jsi dal dva góly, viď?“
V: „Jo. Ale o to nešlo. Spíš o to, jak jsme tam tehdy jeli a ani jsme nečekali, že bychom mohli něco uhrát. Když tam sedmkrát za sebou prohrajete, to už tam nejedete s velkým sebevědomím…“
N: „Jo, jo. My tam tenkrát dostávali strašný dardy. Na Slávce jsme neodehráli jeden dobrej zápas. Až ten sedmej! I když já tam od tý doby nevyhrál. V posledním play off jsme tam projeli všechno.“

Poslyšte, povídáte si spolu výhradně o hokeji, nebo o všem možném?
N: „Což o to, my to občas zdrbnem…“
V: „Vždycky začneme hokejem a pak se bavíme o jiných věcech.“
N: „Teď třeba hodně o dětech.“
V: „Jo. Teď se to mění. Jsou jiný věci, o kterých se bavíme. Světová krize a tak…“ (smějí se)

Dotýká se vás?
N: „Mě ne, já nemám moc peněz.“
A Radim šel dolů i bez krize…
V: (směje se) „Ne, jsou důležitější věci než peníze.“

Máte nějaké investice?
V: „Já mám, ale to je spíš dlouhodobější záležitost, kdy se s nějakými krizemi musí počítat. I když tohle už je trochu extrém. Teď je nepříjemné třeba to, jak se hýbe kurz.“

Takže, co si takhle vyrazit do Ruska? I když i tam už utáhnou kohoutky. Ale šli byste tam?
V: „Já asi ne…“
N: „Já jo. Ale zase by mi to bylo blbý kvůli malýmu. Kluci říkají, že jsou na těch bázách. A jít tam s dětma… Je jasný, že se tam chodí hlavně za penězi.“
V: „Nikomu to nevymlouvám. Kdybych hrál dvanáct let extraligu a potřeboval si vydělat, tak bych to skousnul. Kluci tam jdou za penězi a oni jim dva měsíce neplatěj. To musí bejt strašný… Nevíš, jestli ti to daj, nebo ne. A z nich to jen tak nevytáhneš… To spíš ještě oni z tebe.“

Rusko tedy nebrat…
V: „Tak my už jsme tam párkrát byli, viď?“
N: „Jo, jo, v hotelu Ukrajina.“
V: „A říkali jsme, že tam už nikdy nepojedem.“
N: „Jak nám tam ti borci od vedle zaklepali na pokoj…“

Spoluhráči?
N: „Ne, kdepak. My mysleli, že nás jde někdo zabít.“ (vážně)
V: „No, to jsem měl velkej strach.“

Povídejte…
N: „Šli jsme tenkrát na pokoj a nějaký borci naproti nám měli otevřený dveře. Co to tam tenkrát měli?“
V: „Nějaká ochranka to byla, že jo?“
N: „No. A vypadali hrozně divně. Takovej bordel tam měli. Tak jsme zalezli na pokoj a pak tam začaly vrzat parkety. Představovali jsme si, co tam asi dělaj…
Lehli jsme do postelí a najednou někdo zaklepal. Ohromnej rachot…“

Šli jste otevřít?
(oba se smíchem vyhrknou) „Ne!“
N: „Jen jsme si říkali, kam se schováme, když ty dveře vylítnou. Pak jsme ten druhý den byli strašně unavení. Hráli jsme se Švédama a svalovice jako blázen! Celej den jsme spali. No a předtím jsme tam zažili tu přestřelku…“

To bylo na šampionátu dvacítek, že?
N: „Jo, před tréninkem. Ale já to neviděl.“
V: „To bylo před tím hotelem, je tam takový park. Čekali jsme venku na autobus a já na to koukal přímo… Zastavil taxík, vyběhl nějakej chlap a za ním ty ruský milice. Začali tam po něm střílet. Pak k němu přiběhli a dodělali ho.“
N: „Já vyběhl ven a on už ležel na tom sněhu.“
V: „A nás pak zahnali zpátky do hotelu.“

Rusko není legrace, na každém kroku číhá překvapení…
V: „No jo, a zvlášť teď s dětmi. To by prostě nešlo. Tam to jsou opravdu těžce vydělaný peníze.“
N: „Pokud jseš sám, bez rodiny, máš to snazší. Můžeš se na báze soustředit jen na hokej a nevadí ti to. Ale když tě pošlou na bázu a budeš mít doma roční dítě, tak ho taky budeš chtít vidět.“

Taky se teď bavíte o dětech?
N: „No jo, já mu teď budu radit.“
V: „Ale kdepak, spíš Petra od Lenky všechno zjišťuje.“
N: „Vždyť já o tom moc nevím. (smějí se) Maximálně malýho strčím do židličky, dám mu najíst. A kraviny s ním dělám.“

Radim dřív říkal, že když viděl malého Nedorosta, přešla ho chuť na vlastní děti…
V: „Jo, to bylo loni před mistrovstvím. To on se akorát narodil. Furt brečel… To jsem si říkal: ´To nebude dobrý´.“
N: „Dva měsíce ho trápily prdíky, pořádně nespal… Já ale jo! (smějí se) To manželka nespala. Nejdřív jsme byli domluvení, že budu pomáhat. A pomáhal jsem asi dva dny. Ona ani manželka nechtěla. Říkala, abych se vyspal, abych potom nenadával, že hraju prd.“

Jen kvůli tomu? Vždyť už si jako těhotná sama malovala pokoj….
N: „Já bych to namaloval, ale jí by se to nelíbilo. Stejně neměla co dělat, když byla celej den doma…“

Taky to máte tak, Radime? Že všechno dělá manželka?
V: „Já to mám právě opačně, radši si udělám všechno sám. Jsme opravdu každej úplně jinej…“

A co jste si udělal tady na baráku?
V: „No, tady nic.“ (směje se)
N: „Ale jo, zahradu sis posekal. A zalejváš…“
V: „To jo. A uklidím bazén, síť na tenis jsem sundal… Ale to je všechno. Jinak se tady bojím navrtat něco do zdi. (usmívá se) To radši někoho zavolám, aby to udělali pořádně.“

Žárovku vyměníte?
V: „Ještě furt držej původní, takže nebyl důvod. Ale nedivil bych se, kdyby u Nedorostů žárovky měnila Vencova manželka.“
N: „Teď mi jí měnil táta…“ (smějí se)
V: „Já se ale zase třeba necpu do kuchyně. Tam jediný, co udělám, je kafe.“
N: „Ale to já zase třeba vařím. Dělám palačinky.“

To není jednoduché, ne?
N: „Máme speciální nádobí. Nemusíte to převracet, udělá se to z obou stran.“
V: „To já fakt jenom to kafe. K tomu ale zase nikoho nepustím.“

Máte už svoje jedinečné? Nebo je to automat…
V: „To ne, to má tady Nedo, viď? Já to musím umlít, pěnu udělat na kapučino.“
To si někdy otevřete kavárnu, ne?
V: „To by nebylo špatný…“
N: „Radši suši, kdyby otevřel.“

Kam na něj teď vůbec chodíte?
N: „V Liberci není. V Bolce taky ne, viď?“
V: „Taky ne. Jedině do Prahy. Jak se to jmenuje, kam jezdíme?“
N: „Lary Fary, Palladium… A taky jezdíme hodně do Letňan.“
V: „No jo, uděláme jim reklamu, ať nám pak dají nějakou slevu.“ (usmívají se)