Po angažmá v Chelsea, Birminghamu a Celtiku sešel Jiří Jarošík z očí. Vybral si klub Křídla sovětů Samara. V rozhovoru vypráví nejen o tom, jak se z něj stal stoper, ale i o Kollerovi, působení v Chelsea či o šancích Necida v CSKA Moskva.
Jak hodnotíte první rok v Samaře?
„Jsem spokojený, hráli jsme do posledního kola o poháry, vystřídal jsem v sestavě snad úplně všechno, protože jsme měli hodně zraněných. Nakonec to dopadlo tak, že posledních šest sedm kol jsem si zahrál na stoperu.“
Jak vám to šlo?
„Byl jsem ze začátku nesvůj, protože už jsem to dlouho nehrál, ale vzpomínám si, že v Chelsea jsem taky párkrát zaskočil vzadu. A v žácích jsem to hrával pravidelně. Za dva tři zápasy se do toho člověk dostane.“
Co bylo pro vás na tom přechodu nejtěžší?
„Náš trenér (Sluckij, 37 let) je mladý a inteligentní, hodně pracuje s obrannou čtyřkou. Trošku jsem se bál, že musím vyčnívat trochu z defenzivní lajny, abych byl blíže k útočníkovi. To mi dělalo problémy, pak jsem se do toho dostal. Navíc máme dobrého gólmana.“
Proč si kouč pro dočasnou roli stopera vybral zrovna vás?
„Protože jsem mu tam dvakrát zaskočil už na jaře. Byl jsem po zranění, ještě jsem ani nebyl připravený na zápas, ale před utkáním na Dynamu se zranili dva stopeři, tak jsem musel jít hrát. Nějak jsme to ukopali, skončilo to 2:2. I kvůli žlutým kartám stoperů jsem si v obraně zahrál celkem dost.“
Byl to opravdu jen záskok, nebo s vámi teď trenér na tuto pozici počítá i v příštím roce?
„Myslím, že by chtěl, abych to hrál. V tomhle roce jsem po zranění neměl tolik natrénováno, takže to bylo v záloze kolikrát těžké, když se hrálo nahoru dolů. My hrajeme takový hurá systém a jeden defenzivní záložník toho má celkem dost. Ale já byl rád, že po zranění můžu nastupovat a ještě na platném místě. V záloze by to asi nebylo ono.“
I vy tedy vidíte svou budoucnost vzadu?
„Říkal jsem si, že bych ještě rok počkal. Jsem zdravý, a když prodělám celou přípravu, můžu být připravený na zálohu. Ale vím, že náš stoper, kapitán Matthew Booth, teď odešel. Možná se na to téma ještě pobavím s trenérem a uvidíme. Už si ze mě trochu dělal srandu, že tam můžu hrát do čtyřiceti.“
Jak to myslel?
„Že jsem zkušený a mám přehled, vím, kde stát, a podobně. Hlavičku mám dobrou, hraju levou i pravou, rozehrávku mám taky dobrou.“
V létě vás v Samaře doplnil Jan Koller. Ve většině klubů, kde působil, ho fanoušci milovali. Jak ho přijali v Rusku?
„Hlavně jsem rád, že přišel do klubu jak kolega, tak skvělý člověk. Řekl bych, že jsem si ho do týmu prosadil. Po téhle stránce jeho angažování nemělo chybu, přivítali ho skvěle, protože věděli, co dokázal. Navíc v té době ještě hrál za reprezentaci. Má velké jméno. Ty góly, které za národní tým dal, o tom se tam všem může snít. Jak fanoušci, tak spoluhráči ho vzali výborně. Ze začátku hrál dobře, ale nedával branky. Nechci říct, že by se trápil, ale pak to prolomil a nakonec mu to tam padlo sedmkrát. Bylo vidět, že je v pohodě.“
V rozhovorech, které poskytl, z něj bylo cítit, že je v Samaře spokojený. Pozoroval jste to na něm i vy?
„Nebyl jsem s ním v Norimberku nebo v Monaku, ale co se teď bavíme, pomohlo mu tohle angažmá po všech stránkách. Mediálně je populární, lidi ho mají rádi, pořád předvádí dobrý fotbal. Podle mě je nadšený.“
A co se týká podmínek k životu, jaké je Samara místo na bydlení?
„Znal jsem Moskvu, kde se mi líbilo, měl jsem tam kamarády. Bylo těžké jít v Rusku do jiného města. Ale Samara není daleko od Moskvy, nějaká hodina letu. Pro Čechy je to hodně, pro Rusy ne. Jen to cestování na zápasy je nepříjemné, na druhou stranu jsme měli svoje letadlo, takové, kterým létá ruský národní tým. A musím říct, že tady je úplně jiná parta než ve velkoklubech. Po téhle stránce jsem v Celtiku trpěl.“
Jak to?
„Tam jsem přišel, řekl: Dobrý den, Dobré odpoledne a Uvidíme se zítra. Já jsem typ, který má rád humor, byl jsem tam z toho psychicky hotový. Tady je dobrý kolektiv, je to takový balzám na duši. To není nikde v západní Evropě, že by se hráči takhle družili.“
Máte v životopise velké štace, kam byste zařadil tuhle?
„Je to těžké, většinou jsem hrával v týmech o titul, jenom Birmingham byl trochu schodek dolů, ale v něčem mi to pomohlo. Teď jsem v klubu, který patří k lepšímu průměru v ruské lize, hráli jsme až do posledního kola o poháry. Ta sezona se mi líbila. Ovšem těžko se to někam zařazuje. Moc se to nedá porovnávat. V CSKA jsem byl lídr týmu, v Chelsea to byl velký skok, který vidím dodnes. Navíc já tam šel pozdě, chtěl jsem hrát a neměl trpělivost čekat na šanci. Kdybych byl mladší, počkal bych. V tak velkém klubu musíte umět rok dva počkat. Když jsem přišel, kdo znal Terryho nebo Lamparda? Předtím neměli takovou sezonu, ale v té před čtyřmi lety to nastartovali. Navíc nikdo neměl karty, nezranil se. Když to teď vidím... Jsou tam poklesy formy, karty, zranění. Už to není takové jako dříve. Na druhou stranu se o Chelsea těžko mluví, tam jsou obrovské tlaky. A já jsem Čech, který přestoupil v osmadvaceti zadarmo, nedali mi ani žádné velké peníze. Je těžké se prosadit.“
Rozhodují podle vás o přestupech i věci mimo hřiště?
„Samozřejmě, podle mě Michael Ballack hře Chelsea moc nesedí, ale přišel tam, protože byl zadarmo a Adidas je sponzorem klubu. Do toho my nevidíme, můžeme se o tom pouze bavit.“
Vyčítáte si, že jste nebyl trpělivější?
„Byli tam výborní hráči, jako třeba Geremi, kterým nevadilo sedět. Ale já jsem do osmadvaceti vždycky hrál o víkendu zápas. A tam to kolikrát vyšlo, že jsem zůstal doma. Byl jsem z toho hotový. Jsou hráči, kteří říkají, že je tam prostě velká konkurence, tak nehrají, jenže já nechtěl být takový alibista.“
Není pro vás těžké zvykat si na prostší podmínky v Samaře, když jste zažil chod v klubu kalibru Chelsea?
„Velký rozdíl je třeba v tréninkových plochách. My máme jedno hřiště, takové nemastné neslané. Zatímco Mourinho si připravil trénink na čtyřech hřištích a přecházeli jsme z jednoho na druhé, v Česku i v Rusku to máte tak, že asistent sebere ty kužely, přemístí je a postaví to jinak. V Anglii to jelo, velká intenzita. Jinak jsou to detaily, Rusové se to snaží dohánět, hodně se dívají na Anglii, jezdí tam na stáže asi díky Romanu Abramovičovi, který jim tam zařizuje cestu.“
Jednou jste řekl, že jít v Rusku do klubu mimo Moskvu je trochu risk. V čem konkrétně?
„Znáte to, v Rusku se všechno rychle mění. Přijde sponzor, podepíše na pět let, vyhlásí velké cíle a pak třeba přijde krize nebo hrajeme špatně, rozmyslí si to, zabalí to a odejde. Taky se to stává. Co se týká současné Samary, po určitém herním úspěchu je najednou zájem o hráče nebo trenéra. A tady to kolikrát stojí a padá s jedním člověkem. Teď měl trenér třeba nabídku jít do CSKA Moskva. Všichni jsme z toho byli nervózní, protože já sem přišel i kvůli němu. A Jenda taky. Neříkám, může přijít i někdo lepší, ale těžko najdete rychle někoho, kdo je vám tak blízko. Je mu třicet sedm, má příjemné vystupování, je inteligentní a ví, co chce. Přišel by nový, koupil by nových pět hráčů...“
Když mluvíte o vašem bývalém klubu CSKA Moskva, do kterého přichází Tomáš Necid, stále se spekuluje o pozici na místě trenéra. O kom se v Rusku mluví?
„Slyšel jsem o Rijkaardovi, mluvilo se i o tom, že by zůstal Gazzajev (odchází do Šachtaru Doněck – pozn. red.). Ale teď nemám čerstvé informace. Vím, že prezident prohlásil, že nechce nikoho prodávat. Sice tam má hráče světového kalibru, ale dokáže je udržet. On je takový, že nebere kluby jako třeba Tottenham. Chce prodávat jen do Realu, Manchesteru United, Barcelony a podobně. V CSKA mi přišlo, že v poslední době nehýří s penězi, vlastně koupili za velké peníze až Kaloudu a Necida. Bylo to pro mě překvapení. Uvidíme, jak to dopadne.“
Jak vidíte šance Tomáše Necida?
„Musím říct, že když jsem tam před šesti lety přišel, tak ti kluci byli pohárově nezkušení. Já měl něco odehráno se Spartou v Lize mistrů, nakoukl jsem i do nároďáku. Když to přeženu, učil jsem je hrát fotbal. A teď jsou to pomalu všichni reprezentanti svých zemí. Předvádějí výborný fotbal, hrají pět let pohromadě a je to velmi zkušený tým. Zvykli si na rozestavení, Gazzajev měl rád 3-5-2. Pro Kaloudu tam třeba vůbec nebylo místo. Samozřejmě je pro něj čest dostat se do takového týmu, ale jak tam může jít, když ví, že Žirkov je momentálně nejlepší levý záložník Evropy, napravo Krasič, uprostřed taky konkurence?! Navíc trenér je takový, že moc nestřídá. Co se týká Tomáše, bude to mít těžké. Uvidíme, jestli zůstane Vagner Love a který trenér přijde. Otázek je hodně, ale řekl bych, že má oproti Kaloudovi malý náskok. Ten odehrál dvacet zápasů za Brno a šel tam. Tomáš hrál přece jen i nějaké zápasy v pohárech.“
Bude to pro něj velký skok?
„Určitě, tam jsou ještě kvalitnější hráči než ve Slavii.“
A navíc hrozí riziko, že si nový trenér přivede své hráče.
„Pokud nikoho neprodají, moc změn nebude. Majitel je v tomto striktní. Jestli udělá dvě tři změny, tak to bude hodně.“
Jaká je tam podle vás konkurence v útoku?
„Vagner v podstatě neměl konkurenci, je tam jeden Turek, pak dostával šanci mladý Zagojev. Hrál jakoby pod ním. Co je od návratu do Ruska sleduju, hrál na hrotu jenom Vagner.“
Smlouvu máte ještě na jeden rok. Uvažoval jste už, co dál?
„Teď jsem to trochu zvažoval, protože ve smlouvě mám klauzuli, že můžu odejít, když se domluvíme. Čekal jsem, jak to dopadne s trenérem. Když zůstal, přestal jsem to řešit. Tenhle tým může hrát ještě výš. Asi odehraju příští rok a pak budu volný hráč.“
Budete při dalším rozhodování zohledňovat i to, že na další štaci můžete získat titul v páté zemi, čímž byste se stal prvním člověkem, který něco takového ve fotbale dokázal?
„Samozřejmě by bylo hezké, kdybych mohl jít někam, kde bude šance vyhrát titul. Ve fotbale je všechno možné, nevím, co bude za rok, ale připadalo by to v úvahu.“
Čtyři tituly ve čtyřech zemích má několik hráčů. Láká vás spojení Jiří Jarošík, jediný světový rekordman?
(směje se) „No, ve fotbale, to je hodně zajímavé. Přemýšlel jsem nad tím, že bych šel někam blíž domů, třeba Rakousko nebo Švýcarsko. To by bylo lepší než se vydat třeba do Uzbekistánu.“
Zase byste se ale potkal s Rivaldem.
„Však už jsem říkal Jendovi, ať se připraví, že tam příští rok vyrazíme.“
