Klidně se postavil mocným mužům velkého Ruska. Vždy šel tvrdohlavě za svým. To se mu dnes hodí. Vlastimil Petržela (55), známý fotbalový trenér, bojuje s démonem, se závislostí na hazardních hrách. Jak k ní vůbec přišel?
Zničila ho země, kterou si zamiloval. Rusko. V Petrohradu, kde tři roky vedl místní modlu, modrobílý Zenit, se dostal do výšin, odkud musel celkem zákonitě přijít drsný pád.
„Tady jsem pán domu,“ vykládal při prohlídce báze, tedy tréninkového centra zámožného klubu. „A tady králem,“ říkal při procházce po překrásném městě, sídle ruských carů.
Jako by ho jejich moc (a pýcha) omámila.
Když přišel v roce 2003 do Petrohradu, klidně začal válčit s Vitalijem Mutkem, šéfem Zenitu a celé ruské ligy. Vyházel z mužstva jeho oblíbence a donašeče, s bossem se klidně ostře pohádal.
A vyhrál. Tým šlapal, trenérova cesta s mladými hráči nadchla. Petržela si užíval slávu: Na vždy vyprodaný stadion nakráčel s klubovou šálou kolem krku, kynul fanouškům, oblažoval novináře ostrými glosami. Milovali ho všichni.
„Vlasta je P.R. machr,“ smál se Ivan Židkov, Petrželův přítel, průvodce a redaktor časopisu Náš Zenit. Kouč vydělával obří peníze – první smlouva mu zaručovala 15 milionů korun čistého ročně. Kontrakt byl navíc záhy výrazně navýšen.
V Petrohradu bylo jeho oblíbené kasino v na první pohled omšelém domě, ale uvnitř si Petržela musel připadat jako král. „Vyhodil jsem peníze z okna,“ připustí dnes, že byl hloupý král.
Postupně zapadl do jakési mlhy: živila ji hra a pocit výjimečnosti. Proto se klidně v roce 2006 postavil Alexandru Medvěděvovi, viceprezidentovi třetí nejbohatší firmy světa Gazpromu, tehdy nového vlastníka Zenitu.
Tentokrát Petržela prohrál. A také dohrál. Doslova a do písmene.
Jsem huba nevymáchaná, říká o sobě
Nikdy si nebral servítky. Vlastimil Petržela rád popíchne nedotknutelné i oblíbené ve fotbalové branži. „Jsem huba nevymáchaná,“ přiznal sám.
Do koho se pustil? Tak například do kouče Josefa Csaplára. „Je to nula,“ řekl. Nebo do záložníka Václava Kolouška. „Je lechtivý na trénink.“ Či do internacionála Ladislava Vízka.
„Jednou byl jako delegát na Bohemce. Teplice tam měly vyhrát, ale my jsme je porazili. Od té doby mě nemá rád.“ Dokonce i do uctívaného trenéra Karla Brücknera. „Věk nikdo nezastaví.“
I proto by se měl vrátit. S ním nikdy nebude nuda!
