UVNITŘ VIDEO - Český biker Jan Kopka vyhrál nejdrsnější závod planety. Kdo dorazí do cíle, získá jedinou odměnu. Svůj život.
Aljaška. Sta tisíce kilometrů divoké přírody. Samota tak velká, že vám i vlastní stín začne připadat jako příliš velká společnost. Tam se koná závod Iditarod Trail Invitational: 1800 kilometrů napříč Aljaškou. Za osm let dosáhlo cíle jen 26 závodníků. Vloni dorazili dva. Po třiadvaceti dnech cesty zamrzlou krajinou zvítězil český biker Jan Kopka. Porazil soupeře, divočinu i sám sebe.
Vaše první reakce na Iditarod Trail prý vřelá nebyla. Spíš naopak. Je to pravda?
„Je. O Aljašce mi v roce 2000 pověděl americký biker Pat Norwil. Byli jsme v Austrálii, kde se jel závod Crocodile Trophy. Pomyslel jsem si: ti lidi jsou sebevrazi. Kdo má štěstí, přežije, kdo ho nemá, ten tam zůstane.“
Co vás zlomilo?
„Pat mi líčil neuvěřitelné příběhy. To nejde dostat z hlavy. Ale trvalo mi dva a půl roku, než jsem dozrál k rozhodnutí, že to zkusím.“
Byla to velká výzva?
„Obrovská. Chtěl jsem poznat Aljašku. Zajímalo mě, jestli jsem schopný to zvládnout. Taky mě lákala možnost posunout své bikování do jiné dimenze.“
Organizátoři prý nepovolí start každému. Jak jste je přesvědčil?
„Potřebujete doporučení. Závod je tak drsný, že pořadatelé minimalizují riziko. Většinou se za nováčky zaručí zkušený závodník. Ten garantuje, že dokážete přežít. Za mě se zavázal Pat, který tam platí za profíka.“
Tušil jste, do čeho jdete?
„Tvrdě jsem se připravoval, ale ani nejlepší příprava nestačí. V divočině se může přihodit cokoli. Všechno se tam rychle mění. Počasí, podmínky. A jste sám. Naprosto sám.“
Poprvé jste nedojel. Co se v roce 2003 stalo?
„Přemohlo mě počasí. Přišla náhlá obleva. Nemohl jsem se dostat přes řeku. S malou skupinkou jsme uvízli v zapadlém srubu na Yukonu. Zachránili nás Eskymáci, kteří nám pomohli do nejbližší vesnice vzdálené sto kilometrů.“
Jak vám bylo?
„Byl jsem vyděšený. Aljaška napoprvé zlomí každého. Ať očekáváte cokoli, ona to předčí. Závod nikdy nevyhrál nováček. Prý je to nemožné.“
Proč?
„Z mnoha důvodů. Jak jsem zmínil, dokonalá příprava neexistuje. Silným vás dělají teprve zkušenosti. Ale v kostce řečeno: poprvé neunesete emoce. Strach, osamělost a deprese vytváří tlak, který vás položí.“
Bál jste se o život?
„Strach máte pořád. Nezbavíte se ho. Jste v ohrožení od začátku do konce. Já se za ty dva ročníky dostal do tří nahnutých situací, kdy mi hlavou blesklo: to je konec.“
Co se stalo?
„Probořil se pode mnou led. Byla noc. Asi hodina nebo dvě po půlnoci. Cesta vedla přes potok. Měl jsem štěstí. Propadl jsem se jen po lýtko pravé nohy. Byl mráz, minus čtyřicet. Jednal jsem bleskově. A to mě zachránilo.“
Co jste dělal?
„Vykasal jsem mokrou nohavici a shodil návlek i ponožku s botou. Oblepil jsem nohu kapsicinovými náplastmi. Ty udržují teplotu. Natáhl jsem si suchou ponožku a nohu obalil igelity. Obul jsem si téměř zmrzlou botu. To vše za tři minuty. Kdybych otálel, nohavice by mrazem ztvrdla. Pak bych ji nesundal a umrzl. Díky náplastem se noha prokrvovala a pod igelitem si vytvářela teplo.“
Co závodníka ohrožuje nejvíc?
„Nástrah je víc. Nesmírně nebezpečný je právě pád do vody. Jsou místa, kde se i za velkých mrazů otevírají řeky či potoky. Voda pod ledem neustále pracuje. Často se přelije. Najednou kus ledu chybí. Někde se toky vůbec nezavřou. Ani místní indiáni, kteří umí řeky číst, taková místa neodhalí. Jsou totiž zavátá. Pod sněhem může číhat cokoli.“
Znáte někoho, kdo do vody spadl?
„Kromě bikerů závodí i běžci na lyžích a chodci. Před rokem se jeden chodec propadl do vody až po krk. Měl štěstí. Pískal na píšťalku a přivolal závodníka, který byl náhodu poblíž. Ten z něho během deseti vteřin serval oblečení. Zipy totiž hned zamrzají. Tělo pak obalí ledová krusta, a to je konec. Ti dva to věděli. Zachránce navlékl chodce do svých i jeho náhradních svršků, zavinul ho do spacáků, rozdělal oheň a vyrazil pro pomoc.“
A co divoká zvířata? Nejsou nebezpečná?
Budete se divit, ale hrozbu znamená los. Je větší než kůň a útočí na kohokoli. Ani indiáni neví, co ho k útokům vede. Je to agresivní zvíře. Týden před mým prvním startem rozdupal jednu běžkyni na krvavou rohož.“
Vlky nepotkáte?
„Ale ovšem. Přes den je sice nevidíte. Zato v noci kolem vás svítí jejich oči. Je to děsivé. Slyšíte, jak vyjí. Když jsem se v přírodě probudil, objevil jsem v blízkosti jejich stopy. Ale oni člověka jen sledují. Neublíží mu. Stejně tak nemusíte mít obavy z medvědů. Lední jsou na severu, grizzly v zimě spí.“
Měl jste zbraň?
„Neměl. Je moc těžká.“
Berete jen to nejnutnější?
„Ano. Je to paradox. Pro přežití musíte mít všechno a současně nic, abyste se mohl pohybovat. Každé kilo rozhoduje o tom, kdy můžete jet a kdy kolo jen tlačit. Měl jsem spacák, vařič ani stan ne. Vezl jsem hodně baterek do GPS a lampy – čelovky – díky níž jsem jel i v noci.“
Pomůže pro orientaci GPS?
„Jestli ho v mrazu vůbec zapnete, vidíte jen několik bodů. Mapa trasy neexistuje. Víte, že sto padesát kilometrů před vámi leží vesnice. Tušíte směr. Ale podle šipky jít nemůžete. Vyhýbáte se neprostupným úsekům, zdoláváte nečekané překážky.“
Zbytek rozhovoru s Janem Kopkou, českým bikerem, který vyhrál nejdrsnější závod planety, si můžete přečíst v pátečním Sport Magazínu.
Dále v něm čtěte:
- Tomáš Janků přiznal Aleši Valentovi: „Lákala by mě demolice výbušninami.“
- Týden na Sahaře: Marcela Labanová běžela pouštní maraton. 220 kilometrů ve strachu z ochrnutí.
- U nebeských bran: Horolezec Radek Jaroš zdolal osm osmitisícovek. Všude se setkal se smrtí.
- Obojživelník: Potápěč Martin Štěpánek se dostal do hloubky 111 metrů.
- Krev, pot a slzy: Hazardují. Překonávají nemožné. Sedmička těch, kdo se proslavili extrémními výkony.
- Na okruhu Fiorano: Redaktor Sportu se projel v závodním Ferrari F430 v sídle italské továrny
