Dobrodruhem, který se zatnutými zuby vyrazí do neznáma, aby přežil, uspěl a rozpoutal zlatou horečku. Hokejový trenér Vladimír Vůjtek ji v Rusku pro české hráče i trenéry rozpoutal.

„Chtělo to trochu odvahy,“ připouští jedenašedesátiletý Vůjtek, který před sedmi lety odešel jako první trénovat do Ruska. Jako první český trenér, i jako první cizinec vůbec.

„A pokud vím, tak v jiných sportech to nebylo v Rusku se zahraničními trenéry o moc lepší. Přede mnou tam byl nějaký Chorvat, co trénoval basketbalisty. Vydržel čtrnáct dnů. A jeden fotbalový trenér, ten vydržel tři týdny.“

Vůjtek hned v prvních dvou sezonách vybojoval s Jaroslavlí dva mistrovské tituly, s Kazaní pak bronz. A dnes z lavičky šéfuje renomovanému Dynamu Moskva. Uspěl, přežil.

Co jste vlastně věděl o Rusku, když jste v roce 2001 dostal nabídku trénovat Jaroslavl?
„Nic. Ještě jako hráč jsem byl v Rusku třikrát, to bylo kolem roku 1977. Jednou na pozvání Dynama Moskva, jednou jsme byli na turnaji ve Volgogradě a jednou v Rize. A pak jsem byl v Petersburgu s béčkem národního mužstva v roce 1996. Ještě tehdy to tam bylo jako za starého režimu. Rolba bez nožů, jenom polívala led. Špatné hotely, v obchodech nic… Bylo to špatné. O Rusku se u nás po revoluci vůbec nepsalo, takže jsem nevěděl opravdu nic.“

Obsah magazínu najdete zde

Tak odejít chtělo kus odvahy.
„Ano. Ale taky to byla doba, kdy jsem měl za sebou v Česku dva neúspěchy a měl padesát čtyři roků. Poohlížel jsem se po zahraničí, tím jsem myslel Slovensko nebo Polsko. Když se naskytla tahle možnost, tak jsem si řekl, že to zkusím. Že to je šance.“

Jak se naskytla?
„Volal mi Jarda Jiřík, jestli bych to nechtěl zkusit v Rusku. Dal mi nějaký čas na rozmyšlenou a nakonec to i celé realizoval.“

Jaroslav Jiřík? Co ten měl společného s Jaroslavlí?
„Dělal hráčského agenta a nějak s Jaroslavlí spolupracoval.“

Z čeho jste měl největší obavy?
„Slyšel jsem jen o banditech, zlodějích, mafii. Že je tam nebezpečné žít. To se u nás tenkrát o Rusku tradovalo, z toho jsem měl obavy.“

Snažil jste se shánět nějaké informace?
„Ne, protože to stejně nikdo doopravdy neznal. Až když mě pozvali k podpisu smlouvy, tak jsem tam byl i s manželkou na týden. Podívali jsme se po městě, řadu věcí nám přímo na místě vysvětlili. Na první pohled se mi to nezdálo nebezpečné.“

Manželku jste si vzal jako svého poradce?
„Sami to tak nabídli, abychom se přijeli podívat oba. Na bydlení a tak.“

Takže se vás snažili přemluvit přes manželku?
(usmívá se) „Já už byl stejně rozhodnutý, že to pojedu podepsat.“

Když se řekne Rusko, takřka okamžitě se vybaví vodka. Zažil jste nějaký bohatýrský večírek?
„Zažil, zažil. Když se jde na nějakou oslavu, narozeniny nebo se někomu narodí dítě… Na takové oslavě pak musí každý host pronést tost, jak oni říkají. Proslov. A k tomu se musí vypit, že. A když je tam dvacet lidí, dvacet proslovů, dvacet vodek… Dá se to šidit, nemusíte vypít všechno do dna. Ale přece jen, musíte vzdát oslavenci čest.“

Pamatujete na svůj první tost?
„Vybavuju si to, ale paradoxně to nebylo v Rusku, ale v Turecku. Na prvním soustředění s novým týmem. Tam jsem musel poprvé mluvit. Ještě takovým univerzálním slovanským jazykem, ani nevím, jestli mi vůbec rozuměli. Smotal jsem všechny slovanské řeči. To samé, když jsem po deseti dnech v Jaroslavli mluvil do televize. To mi asi taky moc nerozuměli.“

Zbytek rozhovoru s Vladimírem Vůjtkem si můžete přečíst ve Sport Magazínu, který vychází v pátek 18. července. Tématem čísla je Rusko.