AKTUALIZOVÁNO - Seriál deníku Sport k olympijským hrám v Pekingu s názvem Zlaté vzpomínky spěje k závěru, předposlední díl naplňuje rozhovor s Lukášem Pollertem
1. část rozhovoru si můžete přečíst zde...
Poznávají vás pacienti?
„Docela často. Nedávno jsem podával anestézii jednomu pánovi a ten mi říká, jak je to je skvělý, že ho uspává olympijský vítěz. Tak jsem se smál, že já bych byl radši, kdyby mě uspával anesteziolog.“
Další vaší profesí je člen zastupitelstva na Praze 6. Díky své upřímnosti mi zrovna nepřipadáte jako vzor politika.
„Je fakt, že jsem si za svoji politickou kariéru od kolegů občas vyslechl kritiku směřující k mému vyjadřování, který by mělo být hodno konzervativního politika. (smích) Ta kritika se týkala i mého oblečení.“
A už se umíte pohybovat v politice?
„Jo, už umím mluvit neutrálně a tak, aby byli všichni spokojený.“
Když jste poprvé kandidoval v roce 2003, vytáhl jste do boje o větší počet veřejných záchodků na Praze 6. Jak jste uspěl?
„To se tenkrát dostalo i k prezidentu Klausovi... (úsměv) Jednou mi volali z novin a že nechtějí nějaký obecný bláboly. Tak říkám: Je málo záchodů. Pic, napsalo se to a všichni z toho udělali Pollertův program, že je málo záchodků. No a Klaus tenkrát někde prohlásil: No vidíte, ten Pollert... Ten je jediný, který řekne něco konkrétního.“
Na šestce jste navíc předsedou protidrogové komise. Jak vůbec bojujete proti zakázaným látkám?
„Můj názor je takovej, že bych drogy nekontroloval, ani nekriminalizoval. Je škoda, že stát přichází o peníze, takže bych z toho udělal normální obchod. Abych pak mohl přijít do drogerie a tam by byl na pultu prášek na praní, vedle toho heroin, kokain... A já bych si ho nekoupil, stejně jako si ho nekoupím teď. Protože kdybych teď chtěl, do jedný hodiny seženu cokoliv.“
A sháněl jste někdy?
„Před lety jsem si několikrát vyzkoušel LSD. To bylo velmi zajímavý - během toho tripu jsem si prožil vlastní porod, což bylo zároveň dost nepříjemný. Máte všude vodu, dusíte se... Tohle bych nikdy nechtěl znova zažít. Pak jsem se dostal dál, a najednou klid a tma. Jako kdybyste se rozpadl na tisíc kousků - necítíte tělo, necítíte gravitaci. Zastaví se čas a najednou si uvědomíte, že není cesta zpátky. Že jste šlápnul vedle.“
Nemáte na předsedu protidrogové komise až příliš kladný vztah k drogám?
„Ono je to v téhle společnosti těžký. Když drogy neberu, tak tomu nerozumím. Když beru drogy, tak je obhajuju, protože jsem feťák. Takže já nevím, z jaký pozice bych byl schopen tyhle věci vysvětlit. V každým případě ale já drogy neberu, to jsou moje zkušenosti z mládí.“
Pojďme od drog. Dva a půl roku jste byl i novinářem, dělal jste rozhovory se sportovními celebritami. Jak na tohle období vzpomínáte?
„To bylo skvělý. Mně se to moc líbilo. Diktafon jsem nemusel přepisovat, o to se postarali v redakci. To je snad sen každýho žurnalisty.“
Kolik rozhovorů jste udělal?
„Čtyřiapadesát.“
Jak jste se na své respondenty připravoval?
„Nepřipravoval. Já jsem se prostě vyptával na věci, které mě zajímaly. A možná díky tomu, že mám zkušenosti ze sportu, jsem se ptal jinak než novinář.“
Kdo ze sportovců na vás nejvíc zapůsobil a čím?
„To se ptají všichni, ale já to nevím. Protože jsem tuhle otázku dostával často, tak jsem si ještě rok poté pamatoval čtyři věci. Pak tři, dvě... No a teď si nepamatuju nic. (smích) Možná mě překvapili fotbalisti. Když slyšíte jejich odpovědi ve stylu musíme dát gól, chce to dobře bránit a to je jediný, co z nich dostanete, tak si myslíte různý věci. Jenže pak jsem se s nimi sešel a byli to velmi inteligentní lidi, se kterými jsem si dvě hodiny skvěle popovídal. Typický Bavili jsme se o fotbale, fotbalisti! ale i o byznysu nebo politice. Protože skutečně bohatí sportovci nemůžou bejt hloupí.“
Jak to?
„Když vyděláváte desítky milionů, musíte se naučit starat se o ty finance, o ten byznys. To jsou věci, který nemůže dělat hloupej člověk. V případě, že vám to nejde, tak se to prostě naučíte. Naučíte se zapojovat hlavu a stejně tak se naučíte žít mezi jinou sortou lidí.“
Údajně vás některý ze sportovců odmítl. Kdo to byl?
„Pavel Nedvěd. Neměl čas. Několikrát jsem mu volal, ale prostě to nešlo. Roman Šebrle zase nevyšel proto, že má kolem sebe manažery, kteří ho kryjou a ty rozhovory schvalují. A ti to odmítli. S Romanem žádný problém nemám, ten byl s jeho manažery.“
Kdyby měl dělat rozhovor Lukáš Pollert-žurnalista s Lukášem Pollertem-kanoistou. Jaká by byla první otázka?
„Já už jsem takovej rozhovor dělal, možná už i dvakrát. Ale je to fakt blbost. Sám sebe znám, tak se sám sebe nebudu ptát.“
Jaký máte názor na olympijské hry v Číně?
„Mně je jedno, kde to je.“
Nedávno jste se nechal fotit s vlajkou Tibetu. Neříkejte, že vám opravdu nevadí olympiáda v zemi, která potlačuje lidská práva.
„Potlačuje lidská práva? Jsou lidi, kteří tvrdí, že v Americe se potlačují lidská práva. Taky si můžeme stěžovat: Proč mají Spojené státy olympiádu, když se tam mlátí černoši a popravuje se ve velkém? Samozřejmě trochu přeháním, ale kde je ta hranice potlačování lidských práv?“
A ta vaše tibetská vlajka?
„Mně se líbí, je hezká.“ (smích)
Jenže ve dvaceti letech jste dostal pokutu za to, že jste čmáral po budově čínského velvyslanectví.
„Jo, máte pravdu. To bylo asi nějaký výročí Tibetu.“
A to jen kvůli tomu, že se vám líbí jeho vlajka?
„Já s tím samozřejmě nesouhlasím, všichni máme vlastní zkušenosti s obsazováním našeho státu. Tibetská kultura se mi líbí, mám blízko k východní filozofi i.“
Pokud byste měl jet teď na olympiádu do Pekingu, připravil byste si přes veškeré zákazy nějakou protestní akci?
„Já bych tam jel, abych tam pokud možno zase vyhrál. A kdyby chtěl někdo slyšet můj názor na cokoli, tak bych na cokoli odpověděl. Ale žádný protestní činy bych nepodnikal. Dřív jsem chodil na Týden Jana Palacha nebo 21. srpna na Václavák. To jsem byl mladej a bavilo mě protestovat. Ale po revoluci už mě to nebere. Teď, díky mýmu postavení, má moje slovo v novinách větší vliv, než kdybych šel někam demonstrovat a něco křičet. Opravdu je lepší, když se vykecám někde v televizi nebo v rádiu. A pokud možno naživo.“
