Měsíc před začátkem Her v Pekingu začínají seriály deníku Sport věnované olympiádě. V prvních z nich čtenářům nabídneme rozhovory s legendami české historie.
Přesto, vzpomněla byste si na nějaký detail? Třeba co jste měla k snídani?
„Na snídani si nevzpomínám. Vzpomínám si jenom na večeři, jak nám přinesli velkou rybu. Nebyli jsme schopní to s Ťopkem sníst. Byli tam nějací vrhači, těžké váhy. Tak jsme volali: Je tady něco do šroťáku! Tak se do toho dali. Byla to velká mísa, krásná ryba - siika. Vzpomínám, jak Finky stály a měly radost, že nám chutná. Takové obyčejné jídlo, říkaly. Potom jsme v osmdesátém třetím roce byli zase ve Finsku. A jedna stará paní se ozvala a říkala, že byla jedna z těch dívek, které nás tehdy obsluhovaly. Říkala: My jsme žasly, že vám ta ryba tak chutnala. Kdybyste bývali řekli, mohli jste ji mít každý večer.“
Tehdy v Helsinkách jste vyhrála díky olympijskému rekordu 50,47 metru prvním pokusem. Současná mistryně světa Barbora Špotáková také často vyhrává díky pokusům z úvodní série. Je to náhoda?
„Já to vidím jako pochopitelné. Člověk je nabitý, připravený psychicky i fyzicky, je rozcvičený. Jak závod začne, pořád vás něco rozrušuje a soustředění nemusí být takové. Myslím si, že nejlepší je vystřelit prvním hodem všechno, co ve mně je. Zkoncentrovat se a bác!“
Traduje se, že pro vaši kariéru měla zásadní význam vaše první olympiáda v Londýně v roce 1948. Řekla jste, že teprve tam, když jste viděla Emilovu první zlatou na 10 000 metrů, jste si uvědomila, že můžete vyhrát taky...
„To je pravda. Já jsem do Londýna jela celkem jako outsider, jako začátečníček. Venkovská holka se někam dostala. Naráz jsem viděla, že jsem někde, co má opravdu světový význam. Na mě to strašně zapůsobilo. Teprve tam, když jsem viděla tu slávu a pak taky tu Emilovu zlatou medaili, uvědomila jsem si hodnotu celého závodu. Když jsem se časně ráno vracela z Londýna, byl to v mém životě zajímavý okamžik.“
Povídejte...
„Byla jsem bez Emila. Toho hned chňapli a jel kamsi do Itálie na závody. Časně ráno jsem letěla zpátky. Byl takový hezký den. Vyletěli jsme nahoru a pod námi byly krásné růžové mraky. A já jsem si najednou uvědomila, jaký šťastný okamžik to je. Že si tohle můžu prožít. I když jsem nevyhrála, byla jsem tam sedmá. Ale byl to pro mě krásný zážitek.“
Tehdy jste si řekla, že můžete dokázat víc?
„Řekla jsem si, že se pokusím na příští olympiádě být trošku vidět. Abych se zúčastnila nějak víc než tím, že jsem tam byla. Rozhodla jsem se, že se do toho dám pořádně. Do té doby jsem oštěp dělala jako takovou zábavnou disciplínu, protože mi to šlo celkem bez velkého tréninku. U nás jsem v tom vynikala okamžitě, aniž by mě to stálo nějakou dřinu.“
V Helsinkách jste zvítězila a o čtyři roky později v Melbourne jste obhajovala olympijský titul. Jaké to bylo?
„To byl pro nás pro oba smolařský rok. Ani jsme do Melbourne nechtěli jet. Emila už někdy v dubnu začala zlobit kýla. Všichni říkali: To nic nebude. Jenže ono to pořád narůstalo a chudák Emil šel v září na operaci. Už nemohl běhat. To ho značně poznamenalo. Jinak by maraton v Melbourne určitě vyhrál.“
Jak jste na tom byla vy?
„Mně to taky nešlo. Začalo mě zlobit koleno. Nějak jsem se necítila. Oštěp je zvláštní disciplína. Myslíte si, že už všechno umíte a máte v malíčku, jak na to. Najednou zjistíte, že nevíte, kde máte levou nohu, a nastane takový koordinační zmatek, že naráz hážete blbě.“
Ale před samotnými závody jste měla velkou formu.
„Až tam jsem na poslední chvíli začala cítit, že mně to začíná jít. Udělala jsem chybu. I když jsem byla už dost zkušená závodnice. Večer před závodem jsem se šla ještě rozcvičit, začala jsem házet a zjistila jsem, že mi to parádně jde. Naházela jsem toho víc, než jsem měla. To se stane. Člověk vyšumí. To se může stát i kecáním, že si vykecáte formu. Co jsem obdivovala u Emila, bylo právě to, že se dovedl zaměřit na určitý den. Řekl, že udělá světový rekord. A udělal ho. Často jsem zkoumala, jak to dělal.“
Přišla jste na to?
„Nevím. Pokud se týká stahování tréninku, zařazení rychlostních úseků na konec, věděla jsem, že v tomhle ohledu má jasno. Ale pokud se týká psychiky, nevím, jak to dělal. Dovedl se celkově připravit. Člověk se musí znát a přemýšlet, co a jak na něho působí. Člověk musí ovládat nejen svoje svaly, ale musí znát i svoji nervovou soustavu. Jsou závodníci, kteří to nedokáží a při velkých závodech si prásknou do gatí. Ale to tam nepište, prosím vás.“
To je zrovna docela hezký obrat...
„(smích) No dobře.“
V roce 1960, když jste na olympijských hrách v Římě získala stříbrnou medaili, váš manžel už dva roky nezávodil. Jak to nesl?
„Vždycky jsem měla pocit, že Emil trošku tím mým oštěpem pohrdá. Je fakt, že on své výkony dělal pod velkou tréninkovou zátěží. Můj trénink bral tak, že to nic není.“
Jak jste reagovala vy?
„Dost mě pošťuchoval. Ale taky mi to hodně pomohlo. Protože jsem pochopila, že když se člověk chce propracovat do světové špičky, musíte tomu věnovat strašně moc času, úsilí a takového zaměření na tu věc. Nejde jít házet jednou a ejchuchu. To nevede k úspěchu. Chce to opravdu se koncentrovat na tu věc se vším všudy. Je sobota, neděle, tak si dáme zalehára? Ne! Neexistovalo!“
Patřilo do Emilovy přípravy na závod, že se smířil s utrpením na trati?
„S tím trpěním to nebylo zas tak hrozné. Sice je fakt, že měl závody, které si protrpěl, třeba ten v Melbourne. Říkal, že to byl nejtěžší závod v jeho životě. Nebyl na to připravený. Měl špatné maratonky a potom měl modré nehty. Ale že se u toho dost často šklebil? Říkal: Zkuste si zaběhnout pět kilometrů a tvářit se u toho jak krasobruslařka. On se v tom nedovedl ovládat. Aby si říkal, co řeknou lidi? Houby! Jel s celou upřímností. A bylo mu jedno, jestli si lidé myslí, že se šklebí.“
Emil si na olympijských hrách našel ve Francouzi Alainu Mimounovi přítele na celý život. Našla jste si někoho blízkého mezi soupeřkami i vy?
„Mimouna měl velmi rád. Dělal si z něho legraci, protože Mimoun byl velmi neklidný tvor a neustále se ztrácel. Bylo velice těžké si s ním dohodnout určité místo. On tam sice přišel, ale o půlhodiny dřív a mezitím se někde ztratil. Byla s ním docela legrace. Já jsem takovou kamarádku neměla. Ale po Melbourne jsem měla ráda Naďu Koňajevu. Byla to Ukrajinka z Kyjeva, která měla světový rekord přede mnou.“
Zažila jste od soupeřek někdy něco nepěkného?
„Nemůžu říct, že bych zažila na vlastní kůži pohrdání ze strany soupeřky, která mě porazila. Nanejvýš trochu ironie. Maďarská oštěpařka Vighová mě jednou v Budapešti porazila o deset centimetrů. Mě to štvalo. A potom u večeře jsme se potkaly a ona řekla: Jak se máš? Já jsem řekla dobře. A ona: Bistóš? Určitě? Říkám: Krucinál, prcku jeden! Ale jinak jsme se soupeřkami jedna krevní skupina. Pořád se scházíme. Potom, co závodění skončí a odpaří se soupeření, si docela dobře rozumíme.“
