Zázrak, pohádka, či boží vůle? Miloslava Hübnerová, jako 18letá dorostenka, se v poslední možný den nominovala na OH československým rekordem.
| Miloslava Hübnerová (za svobodna Rezková) Narozena: 22. 7. 1950 Disciplína: skok vysoký Největší úspěchy: 1. místo na OH v Mexico City 1968 1. místo na ME v Aténách 1969 5. místo na ME v Římě 1974 1. místo na mistrovství republiky 1968 |
Zázrak, pohádka, či boží vůle? Miloslava Hübnerová, jako 18letá dorostenka pod dívčím jménem Rezková, se v poslední možný den nominovala na olympijské hry československým rekordem. V Mexico City, na první reprezentační akci, pak šokovala zlatou medailí.
Před necelými čtyřiceti lety. Jako nejmladší i nejmenší ze všech výškařek. V tuhé bitvě se sovětskými rivalkami krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se stala vedle gymnastky Věry Čáslavské další hrdinkou znásilněného národa.
Tenkrát jste běžně skákala bez brýlí, přestože jste měla tři dioptrie. Nezlobte se, ale to si nedokážu představit.
„Zvyknete si. Zaměřovala jsem se na laťku někde v dáli. To se dá.“
Věděla jste přesně, že doběhnete na značku, ze které se máte odrazit?
„Ano. Když něco léta cvičíte, je samozřejmé, že to ve vás je.“
Zlatou medaili v Mexiku jste získala úspěšným třetím pokusem na výšce 182 centimetrů. Vybavíte si, co vám těsně před ním běželo hlavou?
„Vím. (úsměv) Šla jsem se podívat, jak na tom jsem, protože jsem jinak závod nesledovala. Na předchozí výšce jsme zbyly jen tři, vedle mě ještě Sovětky Okorokovová a Kozyrevová. A zjistila jsem, že jsem druhá o pokusy. Říkala jsem si, že i kdybych si nohu utrhla od samotnýho zadku, že prostě musím třetí pokus přelézt. Taky to nebyl zvláštní skok, ale laťka zůstala...“
Jak vám bylo, když se klepala na stojanech?
„To už jsem věděla, že tam zůstane. Ťukla jsem do ní seshora, to se laťka většinou uklidní.“
Vzpomenete si i po čtyřiceti letech v detailech, jak probíhal zlatý den?
„Je smutný, že už je to taková doba! Samozřejmě to ve vás zůstane. Vím, že jsem musela dělat všechno pomaloučku. Nesměla jsem si rychle čistit ani zuby. Ruda (Hübner, reprezentační výškař a budoucí manžel – pozn. aut.) mi řekl: Nic nebudeš sledovat, uzavři se do sebe. Byl to vyloženě stereotyp. Vstala jsem, umyla se, nasnídala, zpátky na pokoj, něco přečíst nebo trochu poklidit, trénink, po něm jsem většinou spala. Každý den byl jeden jako druhý. Večer před závodem jsem si všechno připravila, ráno jsem lehce snídala. Hodně sladkou kávu, abych měla energii, nalívala jsem si ještě do termosky, abych ji měla s sebou. K obědu jsem měla silné kafe s medem.“
To jste nepozřela sousto?
„Ne. Nač nutit žaludek, když to nepřijímá? Ale nějakou energii jsem do sebe dostat musela. Pak jsme jeli autobusem na hlavní stadion, doprovázel mě Ťopek (Emil Zátopek – pozn. aut.). Rozptyloval mě, začal mi povídat takový nesmysly, jako jestli jím vajíčka, že je musím jíst... Tenkrát jsem si to neuvědomovala, myšlenkami už jsem byla na finále. Říkala jsem si: Je ti osmnáct, splnila jsi úkol, že jsi relativně nezklamala. A teď děj se vůle boží! Nešla jsem tam s poraženeckou náladou, ale měla jsem hezký mrazení v zádech. Říkala jsem si, to je dobrý, to je dobrý! To jsem vždycky poznala, že by se závod měl vydařit.“
Byla výhoda, že vám bylo teprve osmnáct, že jste si nepřipouštěla tolik tlaku?
„To víte že jo! Co si člověk v osmnácti říká... Brala jsem to jako normální závody někde v Česku. Až potom mi to docházelo. Ježišmarjá, vyhrála jsi olympiádu, vždyť je tolik sportovců, kteří o tom sní celý život a nikdy se jim to nepodaří. A ty tam vlítneš v osmnácti a vyhraješ, jo?“
Během závodu jste si pak četla knížku, to se dnes taky často nevidí...
„Jo jo, Jerome Klapka Jerome, Tři muži ve člunu.“ (úsměv)
Neříkejte, že vám myšlenky neutíkaly k závodu?
„Ne ne ne. Nesměla jsem sledovat soupeřky, tak co jsem tam měla dělat? Čumět do blba? Radši jsem si četla.“
Je hezké si to takhle naplánovat, ale složitější dodržet. Nemohlo vás to ve vedru utlumit?
„Naopak. Musela jsem všechno držet za zuby, protože bych se tam jinak úplně rozbláznila!“
Do olympijské nominace jste se vtlačila na poslední chvíli, už tam jste měla nervy pod kontrolou?
„Celkem jo... To jsem uměla. Před závody jsem se, jak se říká, nikdy nepodělala. Před olympijským závodem jsem si říkala: Bylo by dobrý, kdybys to zopakovala, a nikdo ti nemůže nic říct. Protože se objevily tendence, jestli není zbytečný, abych tam jela. Je mladá, nezkušená... Pravda, byl to můj první reprezentační start. Nevědělo se, co to se mnou udělá. Ale pak jsem byla ráda, že to byla oprávněná nominace a že jsem ukázala, že mě do Mexika nevzali nadarmo.“
Ve finále jste byla nejmladší a nejmenší ze čtrnácti závodnic. Jak je možné, že to vyšlo?
„Nějaký talent jsem asi musela mít. (úsměv) Ale vemte si třeba dnes Holma. Taky prcek, a jak skáče vysoko! Měla jsem dobrý kotník, to bylo podstatný. A techniku stredla jsem opravdu uměla.“
Váš triumf byl šokem nejen pro svět, ale i pro Československo.
„A hlavně taky pro mě! V roce 1964, když jsem s atletikou začínala, jsme se dívali na olympiádu z Tokia a taťka mi říkal: Miluško, to by bylo tak hezký, kdyby ses na olympiádu dostala! Já na něj koukala a povídám: Jsi cvok, co bych tam dělala?! Tam jezdí ti nejlepší! Taky když jsme z Mexika přiletěli, hned se mě ptal: Pamatuješ, co jsem ti tenkrát říkal? Poplakali jsme si.“
Tehdy nebyly mobilní telefony ani e-maily. Jaká byla první reakce okolí na váš úspěch?
„Hned jsem to chtěla sdělit Rudovi, ale nebyl na stadionu, protože druhý den závodil. Určitě by se rozklepal, já ne. Vím, že jsem mu to chtěla co nejrychleji říct, ale v podzemí stadionu jsem čekala přes hodinu na vyhlášení, to bylo šílený.“
A při čekání na slavnostní ceremoniál jste si od mexických hostesek vyprosila cigaretu.
„No jo, tajně. Kouřila jsem, ale ne dvacítku denně, to v žádném případě. Ráno ke kafíčku, po obědě ke kafíčku a večer. Maximálně pět cigaret denně. Ale jak to vypětí ze mě spadlo, jak jsem musela přes hodinu sedět a čekat, rozklepala jsem se. Děvčata, co nosila medaile, se mě zeptala, jestli něco nepotřebuju. Tak jsem si řekla o cigaretu a šla jsem si ji na záchod vykouřit. A za výjimečné zásluhy jsem dostala i jednu orosenou plzničku, tu jsem si docela ráda vypila.“
Rok 1968 byl hodně divoký. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy na československé území byly Hry doma extrémně prožívané. Jak to bylo vyhecované ve výpravě v Mexiku?
„To víte, že bylo! Když jsme potkali Rusáky, tak jsme se s nima nebavili. Byli jsme naštvaní, bylo to logický. Mě nejvíc zarazilo, že když jsme do Mexika přiletěli, byly tam tanky. Probíhaly tam totiž studentské demonstrace. Říkala jsem si, to je jako doma, do prčic práce, co se děje? Určitá nenávist vůči Sovětům byla v celé výpravě, to se člověk neubrání.“
